Soutež a zmrzliny

Nejdříve začnu soutěží. Vzhledem k tomu, že anketa „Jak může Fahi nejlépe vydělat peníze“ měla vysokou účast (očekával jsem tak maximálně 4-5 odpovědí), vymyslel jsem druhou anketu a soutěž. Abych vás nějak motivoval, rozhodl jsem se zpětně udělit cenu výherci, kterým je 14. odpovídající minulé ankety. Výherní cena je má ledvina, kterou jsem chtěl původně prodat, takže ji má výherce u mě schovanou do té doby, než bude potřebovat. Nicméně se teda pokusím najít nějaký job ve strip baru nebo pornoprůmyslu, kde bych mohl v béčkových pornofilmech dělat striptéra. Znám tu pár Němců, tak se jich poptám.

Novou anketu si vedle všichni přečtěte a soutěž se bude týkat televizního pořadu z mého dětství. Mí vrstevníci si jistě vzpomenou na animovaný seriál „Kde je Wally?“. A nyní se vám nabízí možnost Wallyho najít na následujícím obrázku. Proto ty, kdo neví, jak Wally vypadá, jsem pro jistotu přidal i obrázek Wallyho. Výherní cena do uzávěrky článku zatím nebyla známa, tak se necháme překvapit, co nám sponzor přinese.

Zatím se ještě pořádně neoteplilo, ale už jedním okem pokukujeme po nanucích. V supermarketech jsme objevili Calipo a Magnum mezi spoustou neznámých krémových, smetanových a vodových zmrzlin. I na ulici se na nás zdálky smálo logo spirály ve tvaru srdce. Přistoupivši však blíž, objevil se nápis Streets [čti Strýc] místo staré známé Algidy. Trochu jsem byl zmaten, nicméně jsme objevili ještě větší poklad, čímž byl korejský obchod, v němž prodávají pravé a nefalšované korejské nanuky. Nemůžu říct, jestli je nanuk s názvem „2x obrácené hranaté A – svislá čára – kolečko“ lepší než nanuk s obdobným názvem. Nevím, jestli takové názvy někdo vymýšlí, nebo jen rozsype pytlík s geometrickými tvary. Každopádně jsem byl tímto objev natolik nadšen, že jsem se rozhodl přispět nepatrným objemem těžce vydělaných peněz do hrubého národního důchodu Korejců a postupem času si všechny zmrzliny koupit a ochutnat. Zatím jsme vyzkoušeli dvě. Neboť jediné, co na obalech lze rozeznat, je slovo LOTTE, staré známe arabské číslice (např. 75 ml) a čárové kódy, dal by se výběr zmrzliny přirovnat k nákupu stíracího losu nebo Kinder vajíčka, což nám vyhnalo adrenalin do nesmírných výšek. Já jsem si vylosoval čokoládový nanuk (díky obrázku na obalu) a Anička zalovila do osudí a vytáhla cosi, co v sobě mělo kousky ledu a nějakých sladkých fazolí… Každopádně se těším na další nákup.

P.S.: Ještě jsem úplně dole na konec stránky přidal reklamy od Google a nahoru vyhledávač Google. V Zásadách programu o AdSence (reklamy a vyhledávač), je mimo jiné napsané: "Účastníci podílející se na programu AdSense nesmějí uživatele vybízet ke kliknutí na reklamy Google prostřednictvím frází typu "klikněte na reklamy," "podpořte nás," "navštivte tyto odkazy," nebo podobných výrazů." Proto vás služně žádám: pokud nechcete, abysme vydělávali na těchto reklamách, tak na ně prosím neklikejte.

Klobásový víkend

Tak jsem opět zde, bohatší o nové zážitky z uplynulého víkendu. Co je nového:

1. Viděla jsem živého tuleně
2. Vím, jak se dělají bavorské klobásy
3. Spálila jsem na uhel několik bavorských klobás
4. Kiwiangličtina je ještě větší horor, než jsem si původně myslela
5. Strategie pro udržení si práce - pořád něco dělej, nejlépe se proměň v chobotnici

6. Oblíbila jsem si další TV pořad s názvem Little Bear. Malý méďa v něm zažívá spolu se svými zvířecími kamarády spoustu dobrodružství, dneska například slavili Štědrý den, na jehož počest tančili kolem stromečku ruský kozáček

To je základních šest bodů, do kterých by se daly shrnout mé čerstvé zážitky z NZ. Jak už vás Fahi informoval, o víkendu jsem navštívila malebné městečko na východním pobřeží, zvané Kaikoura, kde se zrovna konal populární Sea fest. Šlo o veselou a rušnou akci, v rámci níž si návštěvníci poslechli nějakou tu hudbu, vypili pár hektolitrů piva či vína, pojedli vícero porcí bavorských klobás a jiných delikates, zatančili si na rockové hitovky, poklábosili a nakonec se společensky značně vyčerpaní odpotáceli domů. Pro mě tento festival tolik veselý nebyl, už kvůli množství klobás, které jsou hydroprasnice a hydrovepři schopní zkonzumovat. Jak jsem záhy po našem příjezdu zjistila, můj boss Brian je sice šprýmař, ale pokud jde o práci, razí heslo Nikdy jen tak zbůhdarma nestůj a vždy se zabav prací, i kdyby nebyl na obzoru ani jeden zákazník. Ještě jsme ani nedali klobásy na gril a kolem stánku už postávaly skupiny hydro-vepřo-lidí (dále jen HVL), mlsně pokukujících alespoň po opečené cibuli a nasávajících vůni syrových klobás v krabicích. Co se dělo pak, si přesně nepamatuju, ale šlo o pestrou zábavu v podobě chystání klobás, běhání pro další zásoby, krájení housek, opékaní cibule a opakování jedné jediné věty "Hi, would you like a spicy one or a mild one?", to vše v různém pořadí, mnohdy i najednou (ona zmíněná chobotnice) a se zafixovaným úsměvem na tváři. K pokladně mě naštěstí nepustili, neb jsem při pátečním zaučování způsobila patnáctidolarové manko. Kromě toho se mi přihodilo i vícero dalších nehod, na které Brian většinou reaguje větou: "Kdo to udělal, ať zvedne ruce nahoru!" na což já opáčím se smutným pohledem "I am learning". Jojo, veselo tam je. Stejně veselá je i naše společná konverzace, neboť Brianovi skoro nic nerozumím. Bohužel nemá čas mi všechno názorně ukazovat, takže mě instruuje z povzdálí a já si pak musím domýšlet, co že to po mně asi chce. Vůbec nejlepší je má asistence u sklízení a balení stánku, kdy dělám Brianovi pomocníka a musím tahat za rozličné tajemné páky nebo přesunovat různě těžká břemena. Vzhledem k mé technické zdatnosti a fyzické síle je to docela bžunda. Tož tak. Jinak jsem byla potěšena zájmem HVL o mou osobu, párkrát na mě někdo zíral s otevřenými ústy a jednou jsem byla dokonce vyzvána k tanci, nutno ovšem podotknout, že šlo o k smrti opilé jedince. Brian je srovnal raz dva, neboť mě odváděli od práce. O klobásy byl takový zájem, že jsme zůstali až do úplného konce, a v samotném závěru jsme tak měli možnost pokochat se pohledem na množství společensky unavených slečen, jejichž nadměrné pneumatiky obepnuté těsným topem (protože Novozélanďanky se toho nebojí) se svůdně natřásaly v rytmu rockové hudby. Domů jsem dorazila kolem deváté a šla rovnou spát.

Rovněž začínám trochu víc pronikat do zdejší mentality, i když ne osobně, pouze z vyprávění zasvěcených. Doneslo se ke mně, že oni skvělí a nejlepší Kiwi jsou prý ve skutečnosti ti největší flákači pod sluncem a v práci se rozhodně nepředřou, proto se tady Češi a jiný středo a východoevropský plebs těší značné popularitě. Další novinkou je, že Alžoš Fahimu ve slabé chvilce prozradil, že se odsud zanedlouho stěhuje, neboť jsou tady závistiví a nepřejícní lidé (dalšími důvody jsou zima a studené baráky - jsem ráda, že nejsem jediná, kdo toho má plné zuby). No vida, my tady máme v plánu šířit českou mentalitu a ono to nebude ani zapotřebí! Nakonec se tady ještě budem cítit jako mezi svými. Tak to je vše, co tak můžu po víkendu napsat, ještě snad, že tuleň byl moc roztomilý a dokonce se na mě šklebil, Zoo-Lešná hadra. Tento týden mě čeká další shánění práce, neboť klobásy jsou jen na víkend, tudíž si musím sehnat ještě něco přes týden. Do popředí mého zájmu se nyní dostala uklizečka, tak mi držte palce, abych na ni měla dostatek zkušeností.

Váš Mongol

Škola hrou ve fast foodu

Včera mě Alžoš (=Alžířan) nechal ve fast foodu samotného a jel se na 45 minut modlit. Rychle mi ukazoval, co se jak dělá, ale já jsem to stejně v té rychlosti všechno nepobral a pak jsem musel improvizovat. Jeho styl výuky taky není moc ve stylu Komenského "škola hrou". Ukazoval mi například, jak se operuje s kávovarem. Dal tam dva hrníčky, přišel zákazník, tak jsem chystal porci souvlaki, mezitím mě ještě poslal krájet maso do kuchyně, ale sotva jsem uřízl kousek, už mě volal zpátky, ať se jdu podívat, jak se dělá vlastně to kafe, které už bylo víceméně hotové a nachystané. Naštěstí si u mě nikdo kafe neobjednal – když tak bych řekl, že je kávovar rozbitý. Nebo když mi ukazoval, jak zabalit tu největší porci suvlaki do plastové krabičky, tak nejdříve tam dával maso, pak všechny zeleniny, dressing. Po té vzal do ruky pitu, dlouze se na to podíval, docvaklo mu, že se to tam nevejde, a prohlásil, že si s tím musím prostě nějak poradit. Nakonec mě dorazila věta, abych zůstal celou dobu vpředu, usmíval se na zákazníka, přičemž mi docházelo maso a talíře a nebyl nikdo, kdo by to nachystal...

Z doby na modlení se na konec stal celý den. Sotva Alžoš dojel z modlení, ohlásil mi, že musí jet nakoupit. A když se vrátil, tak jel za účetní. Každopádně mě teda chválil, prý jsem se to všechno naučil rychle a dobře. Dneska tam se mnou bude asi jen 2 hodiny a pak tam budu další 4 hodiny sám.

Anička dneska jela poprvé na pořádnou šichtu na celý den do města Kaikoura (asi 2 hodiny autem). Její pozice má opět honosný název „Food operator“, ale Fritz (Brian) to přejmenoval na „Gofor“ (Go for water!, Go for onions!, Go for ketchup!, Go for…). Včera se byla učit, co a jak a zjistila, že Bavarian sausages (což je podnázev stánku Fritz’s Wieners) vůbec jako bavarian sausages nechutnají a že nejmíň lidem jedou Weisswursty (bílé klobásy). U mě ve fast foodu zase většinou odmítají olivy.

Jinak musím konstatovat, že Vodafone není moc dobrý operátor. V ČR u něho nejsem, avšak na NZ jo. Když se prý zaregistrujeme u nich na webu, dostaneme 10 dolarů kredit, což jsme udělali. Je to už 3. týden a kde nic tu nic. Jsou tu sice všude milí, ale asi je tam trochu seřvu, aby byli připravení, kdyby se někdo z nich rozhodl jet do ČR.

P.S.: Nevím jestli si to uvědomujete, ale protože já stojím na zemi furt stejně, tak z vás se stali protinožci...

Perličky ze Zélandu II

Vím, že jsem dala slib na nějakou dobu se odmlčet, ale nedá mi to, abych sem nepřidala pár dalších postřehů. Nemůžu za to, ulehla jsem s chřipkou na lůžko a chvíle nudy si vyplňuju tříbením zážitků z minulých dní (všechny teleshoppingy už znám nazpaměť, takže např. vím, že obživlá mrtvola Pamela z Dallasu se nyní živí prodejem zázračného krému, díky němuž vám budou ostatní hádat místo skutečných padesáti sladkých osmnáct let, že Hollywoodské celebrity nepoužívají make-up, nýbrž jen speciální pudr, který si vmžiku poradí i s takovými neřády, jako je kompletně rozbitá držka, a že vaše záda budou zdravá jen díky skvělé, světoznámými ortopedy navržené podložce, jinak máte nakročeno k životu na vozíku). Vím, že Fahi těžce nese, že mu spamuju na JEHO blogu, ale snad mi to zase jednou velkoryse promine, budu ho za to do smrti milovat. Ale teď už slíbené postřehy:

1. Podivuhodný obchodní duch

Příjemné chování, úsměv na tváři a jednání ve stylu Náš zákazník - náš pán. To co v ČR existuje jen sporadicky, je tady naopak naprostou samozřejmostí. Co nás ale udivuje víc (protože tohle jsme čekali), je otevírací doba zdejších kaváren, restaurací, obchodů, ale také např. bank a jiných institucí. Mnohé z nich totiž zvolily nějaký šikovný čas jako např. 8.00 - 16.00 (ale nezřídka se jedná o nějakou ještě vykutálenější dobu), kdy je většina obyvatel v práci (tedy kromě nás a dalších podobných socek), a tudíž z valné části svojí otvíračky zejí tyto podniky prázdnotou. Pohled na vylidněné kavárny a restaurace nás tady nepřestává udivovat a coby sériové produkty VŠE si marně lámeme hlavu, proč že to tak nechtějí mít zdejší podnikatelé větší zisky. Vysvětluju si to tím, že obchodníci právě čekají na hlavní sezonu, během níž se sem údajně valí davy šikmookých a útratychtivých turistů (uvidíme) a díky které se zřejmě nabalíkují na celý rok dopředu. Sakviš, až my tady začneme prodávat ten smažák, to teprve uvidí, co je to český obchodní duch!

2. Otužilost místních obyvatel

Jedna z věcí, jež mi bezprostředně po příjezdu dokázala vyrazit dech. Takový průměrný Novozélanďan není totiž žádné máslo a jen tak něco ho nerozhodí, natož pak nepřízeň počasí. Pokud svítí slunce, je to pro zdejší obyvatele podnět k tomu, aby se zbavili přebytečných svršků a vrhli se do víru letních radovánek. Skutečnost, že právě končí zima, a tudíž není žádný hic, je nemůže odradit. Během počátečního pobytu u Kuby se tak nezřídka stávalo, že jsem se procházela zakuklená v zimní bundě (a patřičně oblečená do několika vrstev, mezi nimiž nechyběla ani má oblíbená mikina Husky) po pláži a kolem mě skotačily holky v bikinách (výjimečně se nejednalo o Hydroprasnice). Někteří obzvlášť otužilí jedinci se dokonce koupali v oceánu (bez neoprenu). Přiznávám, že jsem dost velká zmrzlina, navíc jsem sem přiletěla rozmazlená z českého teplého srpna, ale toto pes nežral. Ze začátku jsem se cítila kvůli svým nadměrným vrstvám oblečení trapně a snažila se v rámci možností přizpůsobit, ale po pár chladnějších dnech na to kašlu a směle razím do ulic ve svém medvědím obleku. Holky v mini a nátělnících už mě nemůžou rozhodit. Na rozdíl ode mě si totiž doma topí a navíc mnohé z nich chrání větší vrstva tuku. Tak ať moc nemachrují, pche.

3. Neumíš vařit novozélandskou kávu? Vysmahni!

Hrdost obyvatelstva na zemi, v níž žijí, tady pro obyčejného Čecha dosahuje nepochopitelných rozměrů. Proto všechno, co je novozélandské, je taky dobré, ba dokonce nejlepší. Pokud bylo něco vyrobeno či vypěstováno na Novém Zélandu (ať už se jedná o ponožky nebo bramboru), je potřeba to důkladně vyzdvihnout, nejlépe pomocí tučné etikety. New Zealand a Kiwi (ve smyslu místního obyvatelstva) patří mezi slova, která v TV uslyšíte snad vůbec nejčastěji. K tomu, abyste si našli zaměstnání, vám nepostačí jen tak nějaké zkušenosti. Za vodou jste až tehdy, pokud disponujete rovněž novozélandskými zkušenostmi (pokud tedy nemáte to štěstí a nejste mistrem v profesi, kterých je tady tragický nedostatek, jako např. počítačoví programátoři, zdravotní sestry, kuchaři nebo kadeřnice). Za všechno mluví zážitek, kdy jsem se byla ptát (vybavena americkým úsměvem a falešným životopisem) po práci v jedné z místních kaváren, kde zrovna sháněli posilu. Majitelka se zajímala, jestli umím vařit kávu a jaké jsou mé znalosti v této oblasti (tzn. jestli znám takové exotické vychytávky jako je kapučíno, laté, preso, atd.). Nadšeně jsem přitakala, že to všechno znám. Bohužel jsem ale netušila, že je taky potřeba znát novozélandské kapučíno, laté, preso, atd. Lidé taky zkrátka mají za to, že novozélandské zboží i služby jsou jiného, lepšího druhu než ve zbytku světa, a s tím je potřeba se smířit. (Má snaha o práci v kavárně nakonec neztroskotala na tom, že neumím vařit novozélandskou kávu, protože jsem drze řekla, že bych to samozřejmě zvládla, nýbrž na tom, že majitelka hledala někoho, jehož hlavním koníčkem je káva a tomuto nápoji zasvětil celý svůj život. Někoho, koho nebude muset učit, ale kdo bude naopak učit ji. Tady jsem musela uznat, že moje drzost má své hranice a se zamáčklou slzou jsem se vypotácela ven.)

4. Šikmooká mafie

Jak už tady zmínil Martin, Christchurch je plný Čičmoňců. Nejspíš to neplatí pro celý Zéland, neb jsem si četla zážitky jedné veselé české trojky z Queenstownu (nápadně podobné těm našim), která si naopak stěžovala na davy Brazilců. Původně jsem si myslela, že jde převážně o turisty, ale to jsem se přepočítala. Čičmoňci zde postupně ovládají oblast pohostinství a na rozdíl od ČR, kde mají zatím pod palcem akorát ovoce-zeleninu, se zde realizují v restauracích, fastfoodech, supermarketech, zkrátka všude, kam české oko dohlédne. Z počátku jsem měla za to, že to pro mě bude díky mému asijskému vzezření znamenat výhodu, ale pak jsem tvrdě narazila - neumím totiž čičmoňsky. Sice na tom začínám vlivem sledování americko-japonské reality show pracovat, ale zatím si nemůžu vůbec vyskakovat a musím se smířit s tím, že mě mezi sebe v dohledné době nevezmou. Každopádně nás tady na rozdíl od ČR začínají trochu štvát, protože nám berou práci, a dokonce k tomu ani nepotřebují umět anglicky.

Tak to je vše, nic dalšího mě nenapadá. Až se tak stane, dám vědět. Nicméně k radosti Martina cítím, že se začínám pomalu vyčerpávat. V každém případě je třeba brát v úvahu, že jsou naše zážitky a postřehy do značné míry poznamenané téměř výhradním pohybem ve městě, tudíž z novozélandské přírody (která je hlavním důvodem našeho veselého pobytu zde a od které si slibuju hlavní příval pozitivních zážitků) máme prozatím prd. V současné době existují dvě varianty; a sice to, že budeme buď cestovat průběžně, nebo nejdřív uděláme kariéru, vyděláme miliony a až potom se v klidu vrhneme na poznávání zdejších přírodních krás. Zatím vede spíše druhá varianta, ale to se může v průběhu pochopitelně změnit.

Práce s Alžířanem

Tak jsem byl přijat na místo Kitchen Handa (poskoka) v jednom fast foodu s názvem "Mediterranean taste" ve velkém komplexu fast foodů. Posádku tvoří jeden Alžířan (říkejme mu Alžoš) a já. Pracuju teda na černo (pšt!) a dostávám 10 dolarů na hodinu. Jelikož je minimální mzda 12 dolarů a daň 19,5 %, dostával bych čistého 9,6 dolarů na hodinu. Tím pádem, jak jste si všichni mohli vydedukovat, dostávám o 40 centů víc, než kdybych dělal legálně (juchů).

Původně jsem měl dělat 3-4 hodiny za den s tím, že by mě denně ani nepotřeboval. První den jsem tam byl v úterý a domluvený jsem byl až na čtvrtek. Ve středu však náhle telefon. Ozvalo se: "Is that Martin? Here is Adhe (Alžoš, pozn. autora). Need you to come!" A už jsem letěl pracovat... Takový bordel v kuchyni jsem nezažil. Nevím jestli tam měl strouhankovou párty nebo mu to připadalo málo špinavé a trochu ho tam rozsypal, každopádně kopy strouhanky úplně všude (i mezi zavřenýma šuplíkama). Všechno jsem uklidil, umyl nádobí, nakrájel maso a kapustu. Dělal jsem to rychle, protože jsem chtěl stihnout odpoledne fotbal, který chodím teď hrávat každý týden (ano, KAŽDÝ týden). Alžoš byl tak nadšen, že teď mám práci na 30 hodin týdně, bude mě učit, jak dělat tsatsiky, jak kasírovat, jak obsluhovat a pak, že mě tam nechá a bude s manželkou a 5-letým děckem. Takže nakonec se obsluha fast foodu sniží na počet 1 a to budu asi já, tak jsem zvědavý...

Budu končit, protože ještě musím vyřídit elektronickou korespondenci. Pěkně všichni hlasujte, výherce dostane odměnu a pak nachystám další soutěž. Zatím se všichni držte a kdybyste potřebovali práci, můžu se vám zeptat Alžoše.