Autobusák všechno vyřeší

Zkrácená verze:

Městská hromadná doprava je další tajná policie. Bráchové se globální krize nebojí. Napekli jsme cukroví.

Normální verze:

Na střední jsme měli přednášku od mluvčího policie, jenž říkal, že existují tři policie – státní, městská a důchodci (největší tajná policie). Nevím, jak je to se státní a městskou na Zélandu, ale poslední složkou tvoří pravděpodobně autobusáci. Jednoho večera, když soukromým autobusem linky č. 5, uviděl můj osobní řidič autobusu, jak to před jednou hospodou začíná vřít a jal se to náležitě řešit. Jeden borec poskakoval kolem druhého jak opice a snažil se ho přes několik lidí praštit. Nicméně můj autobusák zajel ke kraji přes všechny pruhy nehledě na další auto, cosi chvíli pokřikoval, načež ostatní hned a agresora zpacifikovali a uklidnili. Bohužel jsem měl sluchátka, takže jsem neslyšel, jak silné argumenty autobusák použil. Tipl bych si to na zavolání policie či ochranky nádru, v nejhorším případě pak požadavku trestu smrti.

Ale není radno porušit jakékoliv podmínky přepravy. Stačí si dát nohy na protější křeslo nebo být trochu hlučnější a je zle. Autobusákovi stačí pronést jednu větu a všichni se začnou okamžitě omlouvat (kdyby bylo místo možná aj klanět). Včera dva borci zmáčkli tlačítko Stop o jednu zastávku dřív, než chtěli. Tak se hned omluvili, a že by chtěli zastavit až na té další. Bohužel byl v průběhu jízdy trošku hlučnější, tak jim autobusák zastavil zastávka nezastávka a slovem „Vypadněte!“ je poprosil, aby vystoupili. Jelikož lilo, tak mi jich bylo aj líto. Taky jsem kterousi neděli večer jel kolem místa vraždy – dva týpci ubodali taxikáře. Všude pásky, policejní auta, blikačky a tak. Kdybychom tudy jeli o nějakou tu chvíli dřív a autobusák to viděl, tak by se chlapi určitě hned vzdali do jeho rukou.

Dozvídám se, že globální krize se pomalu plíží po ČR. Četl jsem, že ČSOB bude propouštět (Bacha Tome! Nezapomeň, že bude veselka, tak šetři.) Naštěstí jsou moji bráchové dost zkušení a krize se nám určitě vyhne obloukem. Z mailu od taťky (napsáno v bengálské češtině): „Minule tyden jsem vysvetloval deckam co to je kriza. Danek moc nepochopil. Misa to bral velmi vazne. Nocy lezeli oba dva z mnou a rikali mi daji vsechni jejich penize abych nemel krizu. Poradne jsem se smal. Druhy den rano Dan nasel 2 korunu a rychlo mi to donesl. Ja mu rikam dej to na tvoje pokladnicki, on nato rika, ne tati je to na krizu. Takovy mam srandu z nima.“ Následně z mailu od bráchy: „Táta se má dobře, krize je velká, ale táta šetří, takže jídla je dost.“ Ponaučení? Dávat peníze rodičům a hlavně šetřit, ať je jídla dost.

Jinak jsme si napekli cukroví, máme koupené víno na svařák, možná bude nějaká ta ryba. Každopádně žádné pohádky nebudou. Máme na výběr z filmů Love Actually, Nothing Hill, Psycho 2, Sám doma, cosi s Ashtonem Kutcherem. Všichni se povinně dívejte na S čerty nejsou žerty a myslete na mě – třeba se s vámi budu smát…

Nomad’s – dva Egypťané a já

Zkrácená verze:

Nová práce. Uříznutý nehet. Rozbitý počítač.

Normální verze:

Sv. Mikuláš byl i na Novém Zélandu, a protože jsem nejspíš hodně zlobil, zařídil, aby se můj notebook dostal do křemíkového nebe, kde vlak pobývá s větrákem (jak je psáno v Elektronické bibli). Jednoho krásného dne prostě přestal fungovat monitor, což je část, která se zrovna ne lehko vyměňuje, a tím se také narušil celý tvořitelský proces a zpozdila se publikace nového příspěvku. Nic méně „Нас много“, kteří mají počítač, díky čemuž mohu psát bez skrupulí dál.

Hned po druhém dni volna jsem nastoupil do Nomad’s, která se taky zaobírá produkcí souvlaki, ale trochu složitěji, než jsem zvyklý. Pět druhů omáček, dobroty typu Fish & banana, zelenina krájená na nanonudličky... Zatímco jsem u Alžoše krájel salát několika málo klidnými tahy nožem, tady jej musím krájet na tenoučké nudličky rychlostí Střihorukého Edwarda. Když jsem se pokoušel udělat dojem a při jedné z krajecích akci vytvořit zmenšenou repliku Mekky (všichni spolupracovníci jsou zas překvapivě muslimové), jsem si uřízl kousek nehtu na palci, ale naštěstí krev netekla. Nějak to ve mně hrklo a v rámci možností jsem se mezi větami „Martin, please fast!“ snažil zpomalit. Zkoušel jsem taky udělat nějaké to souvlaki, bohužel mi nějak zapomněli sdělit, že by bylo nejlepší si do batohu místo želvičky přibalit azbestové rukavice. Nějak si budu muset zvyknout. Nebo si nechat transplantovat dlaně s větším množství tuku a silnější kůží.

Minulý týden mi přišlo, že se pracovníci rozmnožují geometrickou řadou, ale tento týden tam jsem jen tři. Dva Egypťané a já. Předtím tam byl ještě Maročan Muhammad, který naštěstí na dva měsíce odjel. Ten byl docela otravný, furt se tvářil jak bručoun a všechno, co jsem dělal, jsem podle něj dělal špatně. V pondělí se však odjel podívat do Maroka za rodinou. Služebně starší Egypťan Nabil se sice hned na začátku omlouval, že neumí moc dobře anglicky, ale hned mě naučil, že naštěstí existuje mezinárodní angličtina. Obsahuje věty typu „Do this.“ nebo „Bring that.“ a slova „here“ nebo „there“. Nevím, proč jsem si neučil na výšce radši arabsky. S ruštinou jsem se ovšem nesekl, protože z ničeho nic se arabská hudba něžným a neslyšícím přelupnutím kazety na druhou stranu změnila na ruské popové písně, tak jsem rozuměl aspoň něčemu. Snad i díky tomu, že tu čtu knížku Авантюристка od Анна и Сергей Литвинови. Sice rozumím tak dvěma třetinám, ale to evidentně stačí, protože už teď vím, že být to česká knížka, dávno s ní švihnu do koše. Bohužel na originály typu Vojna a mír jaksi nemám.

Ještě na závěr soutěž. Anička objevila dva klenoty. Upozornění pro rodiče a slabší povahy – scény obsahují vulgární výrazy.

Kdo uhodne, čí hlas je možné zaslechnout v ukázkách nového novozélandského trháku „Utikej Aničko, utíkej, honí tě dement divokej“ a zjistí i název jeho zaměstnavatele, bude mít možnost povečeřet s kulisákama.

A je to tady... Trudnomyslnost!

Dnes zanechám ironii ironií a humor nechám v hlubinách své duše. Dnes se mi totiž stýská. Pouštím si všechnu možnou i nemožnou hudbu, procházím si fotky všeho druhu a stáří a nad každou z nich se nejmíň na minutu zastavím a vzpomínám. Jak by řekla stará dobrá Jana Vošoustová ze 7. základní školy Kvítková: Krize. Stýská se mi po všem a po všech; co bych dnes dala za to zase jednou uvidět všechny známé tváře, moct s nima být na Vánoce, oslavit Štěpána ve Sportbaru (to především, hehe), zúčastnit se třeba třídního srazu nebo narozenin všech, dát si pivo s M., H., D. a samozřejmě taky s P., Z., H., K. a mnoho dalšíma a dalšíma... Pivo by mělo říz jaký mají jen česká piva, humor by byl břitký jak dokáže být jen ten český a všechno by bylo tak české a krásné, až by se mi z toho (a možná taky z piva) samotným štěstím zamotala hlava a já bych se odebrala na kutě do svého pokoje, ve kterém jsem v dobách mladistvé revolty smolila deník, střízlivěla po nočních tazích do Golemu, učila se k maturitě, ovšem ještě předtím by mě přivítala ta nejlepší zvířecí parta na světě...

Nebylo by to awsome ani cool, bylo by to jednoduše krásné.

Nikdo by se permanentně přeslazeně neusmíval, rozhovory by měly hlubší rozměr než jen Óóó to je tak úúúúžasné... Zase jednou bych odkrývala půvab toho, jak to stojí všechno za hovno...

Nikdo by mi za zády pedantsky neříkal, co jsem udělala špatně, co všechno mám ještě udělat (pokud možno dobře) a co naopak dělat nemám (dobře ani špatně)...

Opravdu jsem dnes na okamžik vážně pomyslela na to, že bychom se mohli vrátit dřív než jsme původně zamýšleli... Člověk to tu všechno popisuje s humorem, ale jsou chvíle, kdy mu do smíchu není. Denodenní vytrvalé sekýrování od Hasana, který s váma mluví jak s malým děckem, nebo prodej klobás na natřískaném koncertu Sheryl Crow, kde se v těch sto stupních nad grilem ani na vteřinu nezastavíte (natož abyste měli něco ze zpěvu Sheryl, jak jste si původně optimisticky malovali)... Nedá se nic dělat... Koneckonců, už tehdy v záchvatu breku kdesi na špinavých společných toaletách prodejny Mefco jsem si v duchu říkala Nebreč, jednou se tomu všemu budeš smát.

Už aby to bylo.

Jsem si jistá, že podobné výlety mohou každému jen prospět, a proto zatínám zuby a táhnu. Většinou s humorem, ale občas přijdou i nostalgické a smutné chvíle. Tak abych tu nebyla jen za drsňáka a bylo všem jasné, že si tady čas od času opravdu zaryju držkou v hnoji.

A.

Ema má maso, Ermiest má přátele, Aninek má Marťu, Ó my se máme!

Poslušně hlásím, že se neděje nic nového a asi ani pěknou dobu dít nebude. Nějak není z čeho čerpat nové zážitky. Zdá se, že mě Arabáši přijali mezi sebe a i když nejsem jejich sestra, tváří se, že jim to ani moc nevadí. Hasan sice vypadal jako oduševnělý Alláhovec, který mi na rozdíl od Alžoše nebude nic podsouvat, ale nakonec taky nezklamal, naplnil své poslání a fikaně mi věnoval několik anglických příruček o islámu - úvod do problematiky a odpovědi na základní otázky, přičemž prostředníkem v této akci byla jeho malá dcera Aisha, po níž knihy poslal. Celé to hezky zakamufloval jako pomoc při mém studiu angličtiny, neboť na to ráno zavedl řeč a já jsem se mu svěřila, že se snažím ve chvílích volna číst. Jelikož mi téhož dne ujel při cestě domů autobus (nebo spíš nezastavil; stála jsem poslušně na zastávce, ale řidič si mě nevšimnul a profrčel kolem mě jako bych byla vzduch) a další mi jel až za půl hodiny, trochu jsem se začetla. Příručky nezklamaly mé očekávání, po pár minutách jsem zjistila, že není lepšího náboženství než je islám a že opravdu nevím, na co pořád čekám... Chvíli jsem tak měla nutkání namířit si to rovnou do zdejší mešity a čekat tam na spasení (babi neboj, dělám si srandu). Jinak říct muslimovi, že jste ateista, je pro něj ještě nepochopitelnější a daleko horší než mu sdělit, že jste křesťan. Proto když se mě někdo ze zákazníků ptá na mou víru, snažím se vytáčet pomocí odpovědi, že jsem evropanka a doufám, že si mě během soucitného pokyvování hlavou automaticky zařadí do škatulky křesťan a na víc se mě ptát nebude. Bohužel, čas od času se tak stane a to pak lžu jak když tiskne. Než jít s pravdou ven a hodinu jim vysvětlovat, jaktože vlastně můžu v nic nevěřit, vyznávám se já, zlínský neznaboh, z lásky k Ježíši Kristu, přičemž se mi u toho i čelo orosí a dostávám tik do levého oka (někdy i obou). Peklo mě nemine.

Tak to by bylo. Jináč makám jak šroub a hesla Vždy se zabav prací se držím opravdu striktně, ostatně s Hasanem to ani jinak nejde. Ten si najde pokaždé něco, i když je to jen konzerva, která stojí příliš napravo (případně nalevo). Asi se tam ale začnu mít dobře, protože mi předevčírem sdělil, že chce obchod postupně svěřit do mých rukou, aby se mohl věnovat vlastním věcem. Na základě toho by bylo dobré, abych se poctivě naučila jména všech produktů a znala jejich chuť, takže mi slíbíl, že každý den něco uvaří. Jojo, Aninek se bude odteď hezky cpát a ochutnávat, he! O nedělích navíc pracuju pro Briana, kde se těším velké přízni i vysoké mzdě a kde můžu spořádat tolik bavorských klobás, kolik se do mě vejde, takže je o mě postaráno celkem dobře.

Na závěr jsem se rozhodla obohatit vás o některé zajímavé věci z problematiky islámu, což budu čas od času činit i v dalších svých příspěvcích. Dnes to bude povídání o slově Halal. Už v dobách, kdy Fahi začal pracovat pro Alžoše, jsem se setkala s dvěma novými pojmy, a sice Halal a Haram (o tom později), a neb jsem děvče zvídavé, hned jsem se ptala, cože to vlastně znamená. Tak tedy, Halal znamená všechno, co je dobré, tudíž v souladu s Islámem. Protože jak já, tak Fahi pracujeme často s jídlem, nejčatěji se s tímto slovem slovem setkáváme ve smyslu označení Halal meat, tedy Halal maso. Fahi mi pověděl, že maso je Halal, pokud směřovala tvář nebohého zvířete při jeho porážce k Mekce. Díky tomu totiž oběť necítí žádnou bolest a utrpení. Hned jsem si začala živě představovat, kterak používají v arabských drůbežárnách i jatkách buzolu a určují s téměř stoprocetní přesností směr Mekky, ale pro jistotu jsem si to raději ověřila u Šerifa, kterého tento výklad velice pobavil (asi stejně jako mě) a vzápětí mé nejnovější poznatky lehce poupravil. Tak tedy, maso je Halal, pokud člověk, který zvíře zabíjí, pronese při tomto počinu jméno Boha, tedy Alláha, což pak způsobí, že zvíře netrpí. Hluboce věřící Arab tudíž nepozře kuře ani hovězí ani cokoliv jiného, pokud nenalezne na etiketě toto označení.

A na úplný závěr ukázka jednoho z veselých rozhovorů proběhnuvších mezi mnou a neustále usměvavým Etiopanem Ermiestem. Je to jen jeden případ z mnoha, tak abyste si mohli udělat obrázek. Pro neznalé angličtiny poskytuju volný český překlad.

A: Ermiest, do you have any friends here? (Ermieste, máš tu nějaké kamarády?)

E: No friends. (Žádní kamarádi.)

A: And how did you find this job? (A jak jsi vlastně našel tuto práci?)

E: Friends. (Kamarádi.)

A: Aha! So... Did one of your friends tell you about it? (Aha! Takže ti o ní řekl nějaký kamarád?)

E: Yes. (Ano.)

A: But I thought you haven´t got any friends here. (Ale já jsem myslela, že tady

žádné kamarády nemáš...?)

E: No friends. Alone. (Žádní kamarádi. Sám.)

A: Aha. (Aha.)

Po chvíli

A: So What did you do on Sunday? (Tak co jsi dělal v neděli?)

E: Friends. (Kamarádi.)

A: So you have some friends here, you´re not alone. (Takže tady máš kamarády a nejsi tu

sám.)

E: Friends? Yes. (Kamarádi? Ano.)

Konec fast foodu

Právě si dnes užívám druhý den volna za posledních osm týdnu každodenní práce, a protože je hnusně a žádný výlet se nekoná, musím zase napsat nějaký ten příspěvek. Zjistil jsem, že jsou naše příspěvky pro některé (Vranka a Hmoždíř) zbytečně dlouhé a matoucí a že je pro ně rovněž obtížné, vzpomenout si na začátek při přečtení konce. Pokusím se proto napsat jeden příspěvek vždy dvakrát (normální a zkrácenou verzi), aby si každý mohl vybrat dle svých časových a hlavně mentálních možností.

Zkrácená verze:

Skončil jsem v práci s Alžošem. Mzdu za týden jsem vzal z víkendové tržby. Běhal jsem na pláži.

Normální verze:

Poslední dva dny jsem ve fast foodu strávil sám, Alžoš odletěl v sobotu do Singapuru. Všechno se obešlo bez problému, i když jsem byl hodně nervózní ohledně celkového prodeje. Alžoš mi totiž nezaplatil za celý týden práce a řekl, že si to mám vzít z víkendové tržby. Vzhledem k tomu, že tu jsou lidi ochotni platit kartou i pitomé 3 dolary, jsem měl strach, že nebude dostatek hotovosti, kterou bych si vzal. Celkově jsem potřeboval 350 dolarů. Za sobotu jsem si vzal 155 doláčů, což jaksi nebyla ani půlka, a proto jsem si na neděli nachystal plán, že schovám přístroj na karty a řeknu, že se nám pokazila a že dnes beru jen hotovost. S tímto neprůstřelným plánem jsem vydržel u prvního zákazníka, který jsem teda ještě přemluvil, aby si vybral. Pak jsem teda přístroj zase vytáhl, protože někteří lidi prostě hotovost nemají. Teoreticky jsem potřeboval získat jen 100 dolarů, protože zbylá stovka na mou mzdu byla v drobných v kase. Naštěstí lidi platili převážně hotově, tak to bylo v klidu. Hodně jsem se v neděli zadarmo najedl, protože to bude na delší dobu asi naposled.

Byl jsem taky běhat na pláži – bosky, asi 40 minut, paráda. Noha se nádherně zaboří do písku, pak doletí osvěžující tsunami zprava. Musel jsem se po cestě teda trochu vyhýbat mrtvé kachně, psím hovnům a hrajícím děckám, ale když svítí slunce a jste na pláži, tak se nad tím dá tak nějak mávnout rukou. Dokonce jsem musel působit, jako největší běžec světa, protože mě zdravili jiní běžci. Původně jsem myslel, že se takto zdraví jen autobusáci a drsní motorkáři, jako je Hmoždíř na svoji mašině a Vranka na skútru. Nicméně jsem běžel asi tak 20 minut, až se běh změnil v překážkový běh, když jsem narazil na čtyři ropovody vynořující se z písku. Trochu jsem to obhlížel, zleva, zprava, zepředu. Na pláži teda obří roury končí a pravděpodobně tady jejich pomocí dopouští oceán (když je ten Zéland na mapě úplně dole skoro na kraji). Taky jsem musel vlézt po kolena do vody a zjistil, že voda je tak zhruba něco málo pod -1000 °C. Doufám, že až koupím neopren a za měsíc se voda trochu oteplí, tak to nebude tak hrozné a zvyknu si na to. Možná tu teplotu ocením, až mě za 1000 let vytáhnou, rozmrazí a řeknou, že jsem nejhezčí informatik na planetě. Momentálně je ve vedení furt Radek Broz a pravděpodobně nešlapu na paty ani Martinu Šušlíkovi.

Taky jsem dorazila největší světová high-tech vymoženost – popelnice. Doteď se všechno nechávalo v černých pytlích na chodníku v den Jízdy popelářů. Dotáhli to tady ale na větší level než u nás, protože popelnice pro každou jednotku budou tři (pro organický odpad, recyklovaný odpad a ostatní odpad) a dostanou je všichni zdarma.