čtvrtek 23. dubna 2009

Cestování - 14. den

Po čtyřech dnech výšlapů jsem vyhlásil den zevlingu a naplánoval cestu tak, abychom si mohli zadky přivézt přímo k místu určení, vyfotit a jet dál (tak jak to dělá většina buržoazních turistů). Kromě toho, že jsme při plánovaní museli nakrmit kachny, neboť nedaly chvilku pokoj, našel jsem v mapě, že na Novém Zélandu je nejvyšší hora světa měřící přes 71 000 m. Tu jsme i přes velké překvapení vidět nechtěli, a proto jsme se rozjeli k Ship Creek u Haast na západním pobřeží, přičemž po cestě zastavujeme u Bridle Track, že si zlehýnka protáhneme nohy.

Cesta měla být klidná, krátká a nenáročná kolem řeky. Pro mě však tyto slova mají trochu jiný význam než hodinovou túru (tam a zpět) do mírného kopce. Začínám brblat, den zevlingu je zkažen. Ani ta výhlídka nestála za tu námahu. Putujeme dál a zdá se mi, že si tuto oblast vybírají znudění autobusáci. Přestože jsme jich po cestě moc nepotakali, museli podle mého někde vyčkávat. Jakmile jsme totiž zastavili na odpočívadlech nebo na parkovišti u Sheep Creek, přijeli vždy minimálně dva a vypustili všechny cestující na jeden jediný záchod v okolí. Nejspíš se snažili, abychom si tento úsek nadosmrti zapamatovali.

Na Ship Creek jsme jeli, protože nám to poradila chytrá knížka a byl nám i doporučen. Nás sice neurazil, ale ani neokouzlil a nenadchl. Název získala díky tomu, že se tu našli trosky jakési ztroskotané lodi. Přišlo mi to tak trochu ve stylu „Nic tu není, tak něco tu vymyslíme, ať tu zastavují buržoazní turisti a utratí peníze“ atrakce. Pláž průměrně pěkná, plno turistů, plno útočných čmeláků a hlavně plno muchniček. Ani jsme si před autem na trávě nemohli v klidu uvařit jídlo, protože na nás dotírali hladoví racci, létající hmyz nebo nechápavé pohledy z kolem projíždějících hotelů, motelů, botelů, všech dalších –otelů a vanů. Hlavně ty muchničky jsou takoví malí upíři. Západní pobřeží je totiž vyhlášené tím, že muchničky jsou všude. I na Monro Beach, kde jsme si chtěli dát sraz s tučňákem chocholatým, byly z živočišné říše pouze zástupci z rodu otravný hmyz.

Tento den jsme se, k naší radosti, mohli utábořit pouze u vodních ploch, tak jsme si vybrali Lake Paringa (na fotkách ty tečky kolem nás jsou muchničky). Protože komáři nejdou na člověka, který pije pivo, zkusili jsme na muchničky víno. Neboť byla vysoká pravděpodobnost, že tato teorie nefunguje, natřeli jsme se repelentem a hodně oblékli. Tím jsme však znemožnili ověření platnosti vínové teorie a doteď se neví, zda je platná či nikoli. Do kempu přijel i nějaký děda s dvěma ženskýma. Ten obcházel lidi a všem vykládal hrůzostrašný příběh, kterak tam loni kempoval a muchničky ho poštípaly tak, že měl oteklé obě oči a nemohl řídit. Doporučil nám, abychom se namazali a hodně oblékli. Poté nasedl zpátky do auta a odjel, což mě přivádí na myšlenku, že asi pořádal osvětnou a bezpečnosti akci proti muchničkám a že to není radno brát na lehkou váhu.

Zatímco Aninek důkladně zkoumá vínovou teorii a možnosti našeho foťáku, já se snažím zase trochu rybařit a mým největším úlovkem je kromě řas něčí ztracená návnada ve tvaru malé mušky. Nadšen, že ji pak můžu dát mému šéfovi, od kterého jsme si pučili pár věcí na cestování (rovněž i prut), jsem ji na prut přivázal hned v domnění, že s touto menší se mi podaří spíš něco ulovit než s tou 8 cm rybičkou, co jsem tam měl doteď. Nastudoval jsem původní uzle, zauzloval a nahodil. Lehké cink a návnada mi uletěla i s kovovou kuličkou (ať se jí říká, jak chce) zpátky do jezera. Dnešní rybařící skóre bylo vysoké, avšak ve prospěch ryb. Víno alias vnitřní repelent taky došel, tak jsme šli uspořádat muchničkové jatka ve stanu. Skoré 85:0. Aspoň v něčem jsme tento den vyhráli.

Lůzrovo denní skore:

Fotky: 27
Video: 0

úterý 21. dubna 2009

Cestování - 13. den

Ráno si opět dopřáváme těžký luxus v podobě teplé sprchy; kdo ví, za jak dlouho si jej budeme moct zopakovat. Po snídani pak vyrážíme směr Wanaka, další populární středisko adrenalinových a vůbec všech možných sportů; místo, kde trávil zimní sezonu velký Gigi alias Jürgen alias Jirka Změlík se svou Lulu. Město je to podstatně menší než Queenstown, ale o to na nás působí příjemněji. Docela Jirkovi závidím, že se místo hnusného kornoutu na hlavním náměstí Christchurche mohl celou tu dobu dívat na okolní jezero a kopce. Ve městě je celkem rušno, neb se tam zrovna koná neznámá výstava bůhvíčeho a ulice jsou plné aut, lidí a psů. Nakupujeme v supermarketu a spěcháme zrealizovat výšlap na blízkou horu Mt. Roy, abychom si mohli odškrtnout další z mnoha dobytých vrcholů Nového Zélandu (holt už se z toho stává tak trochu rutina).

Protože jsme přece jen ze všech těch předchozích výstupů a sestupů trochu unavení, pro jistotu se ujišťuju v našem chytrém průvodci, že by měl výstup na Roye zabrat opravdu jen 4 – 6 hod. Jelikož se nás zatím vždy týkal první, kratší údaj (který jsme kolikrát ještě víc zkrátili), snažím se konejšit unaveně vypadajícího Marťu, že to zvládnem za tři a půl hoďky a budem zpátky cobydup. Při pohledu na cíl, k němuž míříme, tomu sice dvakrát nevěřím, ale průvodce se ještě nezmýlil, říkám si v duchu a hlavou se mi honí divoké představy o nevídaných tajuplných zkratkách. Martin si jen povzdychne a bručí si něco o tom, že už ty moje útěchy moc dobře zná.

Zatímco se předešlé dny nesly ve znamení studeného počasí, dnes se udělalo opravdu krásně, možná až moc. Ve třiceti stupních není výšlap nic moc a my se brzo koupeme ve vlastním potu. Cesta je to velmi monotónní a vede nás po táhlých, zatravněných a především zahovněných serpentinách pořád nahoru a nahoru. Všude kolem bečí ovce a hoven na cestě přibývá, až se chvílemi zdá, že není šance projít čistou nohou. Martin se tváří umučeně, drží se několik metrů za mnou a občas si nešťastně povzdychne. Mně teda do zpěvu taky dvakrát není, protože jsem si na sebe chytře hodila černé funkční triko s límečkem a dlouhým rukávem, takže ze mě lije jak z konve. Navíc mi začíná být jasné, že žádná zkratka se konat nebude a že nás čeká ještě kus cesty, pravděpodobně po pořád stejných, nudných serpentinách plných ovčích exkrementů a perného slunce v zádech.

Marně Marťu utěšuju, že už je to jen kouda, má totiž taky oči a stejně jako já vidí, že vysněný vrchol s vysílačem se pořád ne a ne přiblížit. Na protest se začíná loudat, přičemž se mezi námi postupem času vytváří asi půlhodinový rozestup. Vzhledem k tomu, jak nelichotivě přejmenoval den před tím nebohého Bena Lomonda, ani nechci radši vědět, jakou přezdívku si vysluhuje chudák Roy. Ve chvilkách oddychu na perných serpentinách pak sleduju, jak se několik řad pode mnou plahočí černé cosi, co vypadá jako v posledním tažení. Na jednom z takových oddychů jsem pořídila foto na důkaz a vyhlašuji tímto soutěž „Kde je Fahi“. Kdo ho najde jako první, bude po našem návratu odměněn nějakou zajímavou a hodnotnou cenou.

Nakonec se vrchol přece jen přiblíží na dosah a já mám před sebou až kýčovitě krásný výhled. Vydýchávám, rozhlížím se a čekám na Martina, který statečně doráží chvíli po mně. Vyčerpaný, ale se spokojeným úsměvem se nechává fotit, jíme jabko, mlčky sledujeme tu krásu všude kolem a a jdeme zpátky dolů. Sestup z Roye byl obzvlášť krutý, neboť zahovněných serpentin mám opravdu plné zuby a cesta není na můj vkus dobrodružná ani zajímavá. Znuděnost a únava se na mně podepisují a zatímco Marťa peláší dolů jak střela, mě chytá blbá, motám se mezi hovnama a několik jich samozřejmě vyšlápnu. Martin mě straší, že mě nepustí do auta.

Naštěstí má i tohle serpentinové utrpení svůj konec a my se dostáváme zhruba po šesti hodinách k autu. Přijde mi divné, že bychom byli takoví zelenáči a dali to za horší z uváděných časů, takže hned rozhořčeně listuju v průvodci a vida, údaj jsem sice nepopletla, jenže se týkal pouze cesty jedním směrem. Martin na mě háže pohled zabiják, nasedáme do auta a vyrážíme najít nějaký pokud možno levný kemp. Ještě před tím jsme tedy svědky zajímavého úkazu - na vrcholu Roye přistávají dvě helikoptéry s línýma prachatýma prdeláčema, asi aby se tam mohli na pár minut pokochat západem slunce a pak zas sletět dolů. Musí to být opravdu ohromný zážitek. Kdyby jen věděli, o jaké fekální dobrodružství se dobrovolně připravili…

Levný kemp se nám nakonec podaří najít po cestě směrem Albert Town. Vaříme si výborné těstoviny s rajčatovou omáčkou, otvíráme víno a krmíme kachny, které nás ihned po příjezdu obklopily a hlasitě se dožadovaly svého přídělu. Idylku nám kazí až parta mladých buranských Čechů, kteří přijíždí za setmění. Klid v kempu tak přeruší Lady Gaga puštěná na plné pecky (vskutku skvělý výběr), auta nových návštěvníků se brzy zahalují do dýmu z mocně tahaných cigaret, slyšíme cinkat lahváče a taky nějaké plky o kalbách jak prase, neplacení za kemp a nočním tahu do Wanaky. Naštěstí nezůstává jen u planých slov a do Wanaky se po nějaké době opravdu vydávají, takže můžem v klidu usnout. Docela by mě zajímalo, co takové typy přivádí až na Zéland, kalit totiž můžou vesele i v Praze (anebo kdekoliv jinde v Evropě, když už chtějí nutně do ciziny), a nemusí se za tímto účelem tahat takovou dálku. Možná chtějí ukázat, že na to mají, ale pak mi hlava nebere, proč spí po nejlevnějších kempech a ještě za ně odmítají platit. Nebo že by se z nás jen stali nevrlí a podráždění důchodci či rovnou Mirkové Dušínové? Možné je všecko. Tak či tak, třináctý den je u svého konce.

P.S.: Soutěž ruším, protože se foto po nakliknutí otevírá v celkem velkém rozlišení a najít Fahiho není zas taková věda. Zajímavou cenu si tak necháme pro nějakou jinou příležitost a vážným zájemcům se omlouváme ;-)

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 30
Videa: 2

sobota 18. dubna 2009

Cestování - 12. den

Scénář tohoto dne je stejný jako ty předchozí. Ráno vstáváme za společnosti muchniček, nakupujeme zásoby v Queenstownu na další dny (při naší spotřebě na 1,5 – 2 dny), vybíráme vrchol, který dobyjeme, a odpoledne jedeme zas o kus dál. Queenstown je velice malebným a rušným městem a zaslouží si hodnocení 4,75 šumných Vávrů z 5. Ve městě i jeho okolí si můžete vyzkoušet kdeco z extrémních sportů.

Ben Lomond dobýváme ztečí, teda alespoň prvních 10 minut. První část trasy vede přes les, kde se to hemží trasami pro bikery. Takže každou chvilku se nějaký vynořil mezi bukem a smrkem a zmizeli za dubem, přičemž i za tu chvilku jsem stačil postřehnout, jak jim jiskří oči radostí jako malým dětem na písku. Druhá část (vzdálenostně asi nejdelší) vede na Ben Lomond Saddle, kam jsme se dostali asi za necelé dvě hodiny. Chvilka odpočinku byla zpestřena krásnými výhledy na Qeenstown, jezero a okolní hory. Nad hlavami nám neustále proletují helikoptéry s buržoazními turisty, kteří chtějí vidět to co my, ale nechtějí hnout prdelí, a je slyšet motorové čluny na jezeře. Třetí část (vzdálenostně nejkratší, ale největší převýšení) byla nedobrá a Ben Lomond se nám pěkně smál pod fusama.

Jakmile to vypadalo, že cesta už vede přímo na vrchol, objevilo se náhle několik zákrut, které nás podle mých výpočtů museli vést třikrát okolo celého Ben Lomondu, ale já prý velice rychle ztrácím orientaci, tak to tak být nemuselo. A když už jsem teda ztečí ten vrchol dobyl, objevil se za ním další vrchol, který jsem taky dobyl ztečí. Za ním se však objevil další, pravděpodobně ten poslední a pravý, ale opět těžko říct, protože jsem to po první přestal počítat. To mě mezitím doběhla zpoza šutru vymóděná hubená slečna a ptala se mě, jak to nahoře vypadá. Řekl jsem, že bohužel nevím, že se tam teprv řítím, a odpočíval jsem dál, zatímco ona pádila dál. Naštěstí její přítel byl daleko pode mnou, tak jsem na tom zas tak hrozně nebyl. My jsme je totiž na oplátku předběhli už na začátku. To jsem ještě zapomněl dodat, že Anička už na vrcholu byla a možná i občas sebíhala zpátky dolů mě kontrolovat. Nevím, co ta moje holka bere, ale mám strach, že toho bere asi hodně. Při této příležitosti jsem rovněž Ben Lomond přejmenoval na horu Šulin, ale nic osobního v tom nebylo. Všichni 4 jsme se nahoře pěkně sešli a pak i sestupovali víceméně společně. (Pozn. Anina - na vrcholu jsem čekala asi 15 minut, s tím, že po deseti minutách se objevila zmíněná vymóděná slečna s obrovskými slunečními brýlemi přes půl obličeje. Docela jsme se tam těm našim chlapcům nasmály... Rozhovor vypadal asi takto: Ona: "Ahoj, to je tvůj přítel tam dole? Já: No, asi jo, je ještě daleko? Ona: Jo, celkem jo, jde s tím mojím a funí jak lokomotivy"... No jo, a pak že jsou muži fyzicky zdatnější stvoření.)

V Queenstownu jsme nakoupili ještě víno a odjeli přes Cromwell do kempu v Tarras. Po cestě jsme se zastavili v bungee jumping centru, kde prý skočí i ten, co by nikdy neskočil. Tady, ani jako nikde jinde, mě to však nijak nepřemluvilo a jen jsme čučeli, jak se ostatní vydávají do náruče možné smrti. V Tarras jsme našli pouze jeden dům a nějaké hydro-vepřo-stopařky, které na nás dělaly ksichty, že jsme ti největší dementi, když jsme si dovolili je nevzít (Pozn. Anina: Obávám se, že by se do Běluchy nenarvaly ani v případě, že bychom nebyli tolik naložení). Tak jsme se vydali do vedlejší Luggate, kde by měl být rovněž kemp. A byl, sice takový kemp/kriketové hřiště, ale byl levný a měli teplé sprchy (po třech dnech výšlapu se sprcha hodí). Panské sprchy byly v pohodě, ale Anička musela čekat v pořadníku na koupel, jelikož to tam u ní zabírali nějaké žabožroutské páry. Otevřeli jsme si vůbec první víno, přičemž jsem většinu vypil já, a nacpali se brambůrkami. To se pak dobře usínalo.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 20
Video: 0

úterý 14. dubna 2009

Cestování - 11. den

Probouzíme se do pěkného dne, který vypadá, co se počasí týče, opravdu nadějně. Stejně jako včera se nám přihodí další světová záhada; Anin se totiž toho rána probouzí s rukou plnou podivné hnědé hmoty, z čehož se po bližším prozkoumání vyklube roztopená čokoláda. A co víc, kousek opodál se po jeho boku válí hladká čokoládová placka, která rovněž jeví známky ručního opracování. Jak a proč se tyto předměty dostaly v noci do Aninovy ruky, to už přenecháme agentům Mulderovi a Skullyové, sami jsme na to se svým rozumem nestačili. Každopádně se rozhodujeme, že nebudeme čekat, až si to počasí rozmyslí, rychle balíme věci a vyrážíme k parkovišti, ze kterého vede jeden z nejnáročnějších treků po okolí.

Tuto trasu jsem vybrala navzdory všem varováním brožury DOC, dle které ji mohou absolvovat pomalu jen horolezci, kteří za sebou mají min. výstup na K2. Tím mě ovšem nemohla nikterak rozhodit, protože jak já, tak Fahi za sebou výstup na obávanou a náročnou K2 máme (absolvováno loni v červnu), takže se směle vydáváme nahoru. Zdá se, že varování byla pravdivá; trasa je vskutku neznačená (a dle brožury tudíž vhodná jen pro jedince s extrémně dobrými navigačními schopnostmi), ale věru nevím, kudy by se méně obdařené osoby mohly vydat. Rumunsko na ně, pche! I když... možné je všecko, vlastně bych se možná ani moc nedivila, kdyby se ti vymódění brouci s tykadly pokoušeli vylézt na jeden z okolních neschůdných štítů. Za chvíli už stoupáme do prudkého kopce a dostáváme se na zajímavou plošinu tvořenou z velkých hladkých šutrů, na níž nám mají při výstupu pomoci řetězy (o kterých jsem se předem dočetla a celou cestu se na ně těšila). Ne, že bychom se jich museli držet, tak nebezpečné to nebylo, ale dokážu si představit, jaká legrace musí na té plošině být za deštivého počasí. V sedle se po našem příchodu povalují mraky, takže se zdá, že dnes ostrouháme a z velkolepých výhledů po fjordlandu nebude nic. Trpělivost se však vyplácí a po nějaké té minutě čekání se před námi pomalu otvířá krásný výhled do údolí a na protější štíty. Ten nejdůležitější a největší sice zůstal schovaný v mlze, ale i tak to stálo za to.

Cestou dolů se dáváme do řeči se sympatickým americkým párem, který se rozhodl dát v době krize výpověď a vydal se na půlroční cestování po Státech, Jižní Americe a Zélandu. Obdivně a závistivě poslouchám, valím oči a celá zdivočelá pak po zbytek sestupu přemítám o tom, jak se s Fahim taky vydáme na podobné půlroční cestování. V deníku jen dokonce černé na bílém, že jsme si na to plácli.

Po návratu uvažujeme, zda se vydat do turistické Mekky Zélandu, a sice Milford Soundu. Fahi se na to moc netváří, ale nakonec jedem, holt jsme tu poprvé a naposledy v životě a třeba by nám mohlo něco velkolepého uniknout, že jo. S tím, jak se k tomuto polobožskému místu blížíme, nás pronásleduje všudypřítomný rachot helikoptér a já začínám tušit čertovinu. A taky že jo, ale místo čertoviny nás čekalo rovnou peklo v podobě totálně natřískaných parkovišť a davů turistů, kteří se sem až na výjimky dovezli svým luxusním karavanem a pak utratili nemalou částku za lodní výpravu do okolí fjordů. Znova se nestačím zhnuseně divit, jak je tady krásně možné procestovat celou zemi, aniž byste přitom museli hnout prdelí. Cesta k 140 m vysokému vodopádu je naneštěstí uzavřená a poznávací výprava na palubě lodi je tak drahá, že si okamžitě necháváme zajít chuť. Pořizuju tudíž pár fotek (přičemž se snažím vychytat alespoň trochu jiný úhel, než mají všichni ostatní) a jedeme pryč.

Cestou v autě bouřlivě probíráme naše budoucí půlroční cestování, novozélandskou ekonomiku a jiná zajímavá témata. Holt všechnu tu Fahiho poctivě vybranou a následně nenávratně ztracenou hudbu stejně nepotřebujeme. Toho dne dorazíme do Queenstownu, druhé Mekky novozélandského turismu, ve kterém to i ve všední den povážlivě žije (ulice jsou plné freestyle omladiny) a přespíme v jednoduchém kempu DOC kousek za městem.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 42
Videa: 1

Cestování - 10. den

Vstáváme kolem osmé, většina hotelů už kupodivu odjela. Asi mezi sebou soupeřili v rámci populární Tour de Milford Sound. Beru ručník a jdu umýt své zalepené, šikmé oči do potoka, ve kterém jsem den předtím umývala nádobí. Avšak ejhle, po divoké říčce ze včerejška není ani památky. Znova a znova si mnu oči, mžourám, štípám se do zápěstí, ale nic nepomáhá, potok tam zkrátka není a koryto vypadá, jakoby tam za posledních několik měsíců žádná voda netekla. Za těchto okolností si bručím něco o záhadě světa a odebírám se provést ranní hygienu do jezera. Neunikne mi, že mě při této činnosti nevěřícně sleduje mladý pár, který si právě čistí zuby nad umyvadlem ve svém fully contained karavanu. Pořizuju pár fotek, snídáme, Marťa uvádí Běluchu do pojízdného stavu a vyrážíme na první túru, vrchol Key Summit.

Na tamním parkovišti jsme snad úplně první, čemuž nemůžu dlouho uvěřit a těším se na poklidný, nikým nerušený výšlap nahoru (což se mi opravdu splní). Na vrcholu se, jak už to bývá, kocháme výhledy, svačíme, fotíme (nebo spíš fotím) jak zběsilí a následně scházíme dolů. To už je kolem desáté hodiny dopoledne a kolem to začíná postupně ožívat, na můj vkus až moc. Potkáváme funící dvojice, které se nacházejí, soudě dle nebezpečně rudé barvy v obličejích, těsně před infarktem. Oblečené jsou každopádně od hlavy až k patě do slušivého outdoorového outfitu vyrobeného z nejmodernějších technologií, a nebezpečně kolem sebe mávají svými teleskopickými hůlkami, čímž mi připomínají nemotorné brouky s tykadly. Z dvojic se však s klesající nadmořskou výškou stávají trojice, čtveřice a ba dokonce desetičlenné skupiny, které tady začínají třídenní trek po horských hřebenech s názvem Routerborn track. Soudě podle vysokého průměrného věku obou výprav hádám, že to tak náročná trasa, jak to popisoval průvodce, nebude.

Po návratu na parkoviště kuchtí Fahi konzervu zakoupenou v mém arabášském obchodě a přemýšlíme, na jakou tůru se vydat teď. Vyhrává výstup k nádhernému vodopádu (ano, už zase), který lze realizovat v rámci Hollyford tracku. Sjíždíme dolů do údolí a vyrážíme. Pořád zkoumavě pokukuju po okolí a přemýšlím, kdy a kudy se cesta konečně stočí nahoru, přičemž naděje mě neopouští celkem dlouho. Po půl hodině chůze to však vzdávám a smiřuju se s myšlenkou, že jsem vybrala špatně, a před námi je tudíž dvouhodinová cesta po rovince. Což o to, coby půlhodinová procházka údolím porostlým deštným lesem a plným zpívajícího ptactva by to bylo určitě zajímavé, avšak vícehodinový výlet se pomalu, ale jistě mění ve velmi nudnou záležitost. Akční složka Anin se začíná cukat, protože cesta je všechno možné jen ne dobrodružná. Jako dovršení všeho mě chytá tzv. blbá (aneb blbě se chechtám naprosto všemu), čímž záhy nakazím i Fahiho, na protest usedáme na zem, Marťa z nudy kreslí obrázky na okolní šutry (viz fotodokumentace; pro otrlé povahy) a po nějaké době se obracíme zpět.

U auta se rozhodujeme, že dnešní noc strávíme na stejném place jako den předtím a těšíme se na dnešní TV program. Posledním zápisem v palubním deníku z tohoto dne je cituji "Nechutně se přežíráme a děláme blbostě". Tož tak.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 51
Videa: 0

pátek 10. dubna 2009

Cestování - 9. den

Tento den nám nevyšel tak, jak jsme si plánovali. Chčije a je zima. Fiordland dostál své pověsti a my se probudili do deštivého a chladného dne, čímž naše plánovaná túra jaksi padla. Vydali jsme se dál na sever zjistit, jaká je situace u druhé túry. Chčije. A protože jsme si nemohli dovolit čekat, než se počasí umoudří, rozhodli jsme se jet dále na sever do Milford Sound ve stylu chillingu a zevlingu a ušetřené dny využít na jiných místech.

Zastavili jsme se v Te Anau zjistit, kde se v okolí nachází nějaké pěkné jednodenní túry, kdyby se další den počasí umoudřilo. V místním DOC si lze zarezervovat nejznámější túry na jižním ostrově, tzv. Milford track, Roterburn track a Kepler track. Jelikož se jedná o vícedenní trasy (min 3 dny) a jedinou možnost k přespání nabízí ubytovny DOC s omezenou kapacitou, je nutné si povolenky pro ubytovny koupit dopředu. Pro nás (opět z časových důvodů) nepřipadala ani jedna. Problém u Milford track a Routeburn track je navíc ten, že je potřeba si zaplatit převoz z konce na začátek trasy, jelikož se nejedná o okruhy. U Milford track by to bylo asi 30 km, ale ta navíc zahrnuje nevyhnutelnou jízdu lodí (za tučný peníz), u Routeburn track bychom se museli přepravit zhruba 250 km. Zakoupili jsme tedy brožuru s jednodenními trasami a jeli do posledního kempu před Milford Sound.

Protože není co dělat, zajíždíme do kempu už v 16 h, což se ukázalo jako velice dobré rozhodnutí. Kemp byl pidiplatz podobný tomu z minulého dne u jezera Hauroko. Byli jsme tam jako druzí a zaparkovali jsme tak, že jsme z naší obývako-ložnice ze zadního okna viděli na příjezdovou cestu, čímž jsme si vytvořili TV Karavan se seriálem „Najdu ještě fleka?“, který by se dal zábavností přirovnat k některému z argentinských či venezuelských telenovel. Rozhodně byl však lepší než mexické telenovely, ty totiž obecně svojí úrovní nešlapou na paty ani brazilským, natož pak kolumbijským. Především 7. díl přinesl zajímavý obrat, když přijel mobilní hotel a zjistil, že flek už není. Tak se začal otáčet a při couvání ťukl do mobilního motelu (menší verze hotelu). Majitel hotelu se chytal za hlavu jak Krkovička a majitel motelu vypadal naštvaně, ale nakonec se to podařilo vyřešit domluvou. Jelikož nám vadilo, jak nám lidi z hotelů stojích vedle nás čumí do bejváku, a večerní díly stály už za starou belu a pořád se opakovaly, rozhodli jsme se, že je nejvyšší čas jít spát.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 24
Videa: 0

čtvrtek 9. dubna 2009

Cestování - 8. den

Noc byla těžká. Hodně pršelo a navíc jsme se v noci budili, jestli nám nechodí kolem auta usměvavý pán s motorovou pilou. Vstali jsme celkem brzo a rychle se i sbalili a odjeli, abychom nenarazili na autobus plný skautů, kteří sem přijeli na tábor. Na tento den jsem si jednomyslně odhlasoval zevling a chilling a tak jsme se vydali na autoturistiku do Bluff a na nákup v Invercargillu. Do Bluff se jelo jen z toho důvodu, že tam jezdí všichni, a tak jsme čekali, že tam bude něco zajímavého. Kromě vtipného rozcestníku tam lze nalézt pouze park, který v porovnání s tím, co jsme viděli v průběhu celého cestování, nestojí za nic. Jediné, co mi tak nějak udělalo radost, byl obchod rychlého občerstvení s názvem Bluff Takeaways.

Invercargill by ve Vávrových Šumných městech neobstál, tak jsme zde žádnou fotku nepořídili. Možná by se vyšplhal tak na třetí pozici v top 10 nejhnusnějších měst na NZ. Váleli jsme si šunky v místním spáčku a udělali nákupy obřích rozměrů (vařič naštěstí stál jen 22 dolarů, ale stejně) a nejvíc nás překvapilo, že si v supermarketu nemůžeme koupit víno. Obecně se tady alkohol prodává ve specializovaných obchodech a v supermarketu lze pořídit pouze pivo a víno, a to ještě za podmínek, že pokud přijde skupinka a někdo vypadá na míň než 25 (může se pít od 18), tak ukazují občanky všichni. Ale Invercargill zašel dál než ostatní. Při té příležitosti, jsme se zastavili v místní pobočce DOC, abychom nabonzovali, co se dělo v Puranauki Bay. Nevadil mi ten bordel, co tam dělali ti mladí puberťáci, ale někteří lidi tam měli puštěné psy a ti jsou známí nepřátelé tučňáků. Protože v sobě máme oba kousek Mirka Dušína, tak jsme si řekli, že uděláme dobrý skutek. Recepční na DOC projevily obrovský zájem a nadšení, jež by se dalo vyjádřit slovy: „A kde že to bylo?“ nebo „Počkejte s tím, vyřídím si telefonát.“ Tím naše spolupráce s DOC nadobro skončila.

Znechuceni rozjeli jsme se směrem do národního parku Fiordland, který je tvořen deštným lesem, v němž proprší více než polovinu dní v měsíci a roční srážky dosahují místy až sedm metrů. Lesy a fjordy si lze prohlédnout při vyjížďce na lodi z Milford Sound (za tučný kiwidolar) či několikadenní túrou pěšky, neb autem se lze dostat pouze na okraj Fiordlandu. My jsme si zvolili samozřejmě túry, a to hned dvě dvoudenní. Odsud přenechávám na chvíli slovo Aninovi, který trval na tom, že si napíše odstavec o jeskyních:

Jednou z plánovaných dvoudenních výprav byl výlet po okolí jezera Hauroko. Podle průvodce se hned v začátku cesty k němu měla vyskytovat jeskyně, kterou je možné prozkoumat, tak jsme se o ní trochu informovali v blízkém odboru DOC. Tam nám řekli, že jde o výpravy pouze na vlastní nebezpečí a do jeskyně bychom neměli chodit v případě, že prší, neboť se pak stává neprůchozí. Povinnou výbavou pak byla minimálně jedna baterka na osobu, přičemž nejlepší je samozřejmě čelovka. Tady jsme narazili, protože jsme s sebou měli pouze malou baterku zakoupenou narychlo první den našeho cestování, která byla při svém největším výkonu schopna vyprodukovat světelné kolo o průměru asi 15 cm. Fahiho čelovka, kterou koupil v internetové aukci ještě před naším odjezdem, fungovala přesně 2 vteřiny, a Anin si svou perfektní čelovku nechal pro jistotu rovnou v ČR. Za této situace chtěla bezpečností složka zamířit rovnou k cílové stanici jezeru Hauroko, nicméně složka akční větřila potenciál velkého dobrodružství a začala na Fahiho vyvíjet psychologický nátlak, aby zakoupil jednu z předražených (byť těch nejjednodušších) čelovek v odboru DOC. Po cca 15 vteřinách nejbrutálnějšího nátlaku jde Fahi koupit čelovku a vydáváme se směr jeskyně.

Dobrodružství jsem větřila správně, protože nás čekalo přes půl hodiny lezení v jeskyni plné krápníků, sem tam nějakých těch světlušek, úzkých průchodů, nebezpečně nízkých stropů, jezírek záhadné hloubky atd. atd., zkrátka nefalšovaná výprava do nitra jeskyně, která nebyla upravená pro obyčejného, pohodlného turistu. Nadšením jsem nevnímala chlad ani kluzké šutry pod nohama a drala se k cíli. Blízko konce cesty jsme narazili na jedno z několika jezírek neznámé hloubky, přičemž po vhození šutru jsme zjistili, že bude nemalá. Co čert nechtěl, nedalo se obejít, takže nastalo dilema, zda se vrátit (myslím, že nemusím psát, kdo onu možnost prosazoval) nebo jít dál. Jak jsem po chvíli průzkumu vypátrala, ona louže měla po obvodu vcelku mělké okraje, které se ovšem nebezpečně svažovaly dolů, takže se zde nabízela možnost pokusit se přebrodit tamtudy a v případě neúspěchu si trochu zaplavat. Protože jsme stále byli tak trochu buržoazní zelenáči a pořád nás bůhvíproč nenapadala možnost brodit se rovnou v botách, vyzouvám si pohory a bosky zkouším přejít po straně. Povedlo se my se v bezpečí dostáváme do dalšího levelu. Za chvíli už vidíme prosvítat denní světlo a tušíme, že jsme skoro u konce. Fahi, nejspíš plný úlevy a radosti, že už nemusí tolik dbát na svou i moji bezpečnost, zvedá prudce hlavu ke světlu, přičemž zapomíná, že se zrovna nachází v chodbě s velmi nízkým stropem. Do ticha jeskyně se ozývají česká sprostá slova a po chvíli zjišťujem, že si, nebožák, rozbil hlavu (Fahi: krve jak z prasete). U auta provádím první pomoc (tzn. dezinfikuju slivovicí) a sedám za volant, neboť dosavadní řidič je indisponován. Dál už zase Fahi:

Na konci cesty k jezeru Hauroko měl být kemp DOC, ve kterém jsme chtěli přespat a z nějž jsme se chtěli následujícího dne vydat na túru. Avšak dorazivši k samému břehu jezera jsme našli pouze malé parkoviště, kde už se nacházel jeden z karavanů, kterým jsme říkali pojízdné hotely. Po obhlídce okolí, jestli náhodou není kemp za houštím (kiwiové jsou někdy fikanější než by člověk čekal), se jdu zeptat řidiče hotelu, jestli toto je jako ono. Děda mi sdělil, že toto je jako asi ono, z čehož jsem usoudil, že i on toto pidiparkoviště nepovažoval za kemp.

„Takže to tady budeme muset přespat v autě, co?“

„Jen pokud jsi fully contained (čili že máš záchod, umyvadlo, kuchyň, postel, neboli vše, co takový mobilní hotel má mít)“, čímž mě naprosto dorazil. Chvíli jsem na něj nechápavě koukal, ale on to myslel fakt vážně. Nakonec jsme odtud odjeli o malý kousek zpět, kde se rovněž nacházel kemp, jenže ne proto, že bychom neměli v našem autě záchod (děda by se divil, jak v Běluše můžeme mít obývák, ložnici, sklad i jídelnu), ale z důvodu velkého množství muchniček (sandfly), které se u jezera vyskytovaly. Ty nás od této chvíle víceméně doprovázeli po zbytek cestování.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 31
Videa: 0

středa 8. dubna 2009

Cestování - 7. den

Ačkoliv se mi teda vůbec nechce, protože jsem po práci utahaná jako kotě, musím vytvořit příspěvek o dalším dni. Přiznávám, že jsem se zkoušela cukat a navrhovala, že bychom to naše pravidlo „nový den-nový článek“ mohli porušit, ale Martin mě uzemnil pohledem zabiják. A protože nechci přenechat autorství všech následujících příspěvků jen jemu, poslušně usedám ke kompůjtru a píšu. Tak tedy:

Po rozepnutí stanu (kdy je to občas napínavá detektivka, jaké je asi venku počasí) zjišťuju, že je obloha téměř bez mráčku a ve svých starých kostech cítím, že nás čeká krásný den. Místo své obvyklé čtvrthodiny válení tak vylézám téměř okamžitě a kochám se pohledem na jedno z nejkrásnějších míst, kde jsme kdy nocovali. Po tomto estetickém zážitku se odebírám uvařit něco dobrého k snědku, ovšem ouha, má to jednu chybu, nemůžu totiž najít vařič. Jelikož hlavním správcem a skladníkem všech našich věcí je Marťa, obracím se na něj, přičemž jeho počáteční automatické nevím (s všeříkajícím výrazem ve tváři „Nevím, kams ho zase zašantročila“) střídá náhlý výkřik divokého zvířete a mně tuhne krev v žilách, protože cítím, že je zle. A je opravdu zle, neboť vařič zůstal na parkovišti v Nugget Pointu, kde si milý Marťa vařil předešlý den těstoviny, zatímco já jsem naháněla s foťákem tučňáky. Jak se nemohl dočkat, až je taky uvidí, schoval vařič chytře pod auto a při odjezdu na něj jaksi pozapomněl.

Společně s naší náladou se zatahuje rovněž obloha (mé staré kosti se zase jednou spletly), rychle balíme stan a nasedáme do auta, abychom v něm zahájili mimořádnou schůzi nad vyvstanuvší kritickou situací. Možnosti jsou dvě – buď se vrátit do Nugget Pointu, což je ale cesta se značně nejistým výsledkem, protože takový vařič se jistě šikne i jiným cestovatelům než jsme my, nebo jet dál, přežít den dva na studených potravinách a v prvním větším městě koupit vařič nový (přičemž nezbývá než doufat, že se jeho cena nebude pohybovat v astronomických částkách). Jelikož mám v schůzi hlavní rozhodovací pravomoc já, vybírám možnost č. 2 a vyrážíme směr Purakanui Falls, neboť je tomu dávno, co jsme naposledy spatřili vodopády, a naše neklidná srdce touží po dalších. Marťa zas jednou nemluví, tak ho chlácholím starou dobrou útěchou, která vždycky spolehlivě akorát víc nakrkne, totiž že vařič není všecko, hlavně že jsme zdraví :-)

Mezitím se řádně rozprší, snad aby se nám líp chodilo. Vodopády nic moc (vzhledem k tomu, že jsem se v našem chytrém průvodci dočetla, že jsou nejfotografovanější), protože je málo vody. Při zpáteční cestě do kopce potkáváme početnou partu důchodců a protože jsme slušně vychovaní, pěkně je všecky zdravíme. Sotva se však vrátíme do auta, musíme svolat další mimořádnou poradu, neboť máme nebezpečně prázdnou nádrž s palivem a široko daleko se nachází jen vesnice o dvou domech. Martin znova nastolí myšlenku vrátit se zpátky do Nugget pointu, kde jsme včera míjeli benzínku s jedním stojanem, ale nakonec nás zachraňuje chytrý průvodce, v němž se dočítám, že by měla být čerpací stanice rovněž v nedalekém Papatowai. Benzinka tam skutečně je, a dokonce hned o dvou stojanech.

Pokračujeme směrem Cathedral caves, aneb velkolepým mořským jeskyním. Přístupová cesta se však, jak záhy zjišťujeme, otvírá až v pět hodin, neboť návštěvní hodiny jsou závislé na přílivu a odlivu. Protože náš moudrý pomocník líčí tyto jeskyně jako jedinečný zážitek, rozhodujeme se, že se na toto místo později vrátíme. Mezitím vyrážíme na další vodopády, a sice Nelsons Falls. Lije jak z konve, ale výstup v dešti se nám vyplácí, vodopády jsou to moc pěkné, možná nejhezčí, jaké jsme do té doby viděli. Cestou zpět opět míjíme zmíněnou čagan tour, přičemž se s každým slušně zdravíme.

Odsud míříme do Porpoise Bay, kde má být občas k vidění delfín hektorův, jeden z nejmenších druhů na světě. Nedělám si skoro pražádné naděje, že bychom je mohli spatřit, ale máme štěstí; jelikož nejsme líní jako většina ostatních turistů, narážíme po delší době chůze po pláži na celé hejno a sledujeme, jak řádí ve vlnách.

Další stanicí je hned vedlejší Curio Bay, kde se nachází zkamenělé fosilie či fosilní zkameněliny či jak to vlastně je, už z toho je poznat, jak na nás tato turisticky vcelku populární atrakce zapůsobila. Po pěti minutách chůze mezi šutry prohlašuju známou cimrmanovskou větu „Tak bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát…“ a pomalu se obracíme k cestě zpět. Místo fosilií spíš vyhlížím tučňáky, kteří tam však (na rozdíl od spousty turistů) bohužel nejsou.

Protože do otvíracích hodin jeskyně je pořád spousta času, vymýšlíme nouzový program a jedeme se podívat na nejjižnější bod NZ, tzv. Slope Point. Prší, je zima jak sviňa a fučí tak, že nás to málem odvane (viz fotodokumentace). Fahi zjišťuje, že čůrat proti větru se nevyplácí. Cestou zpět, světe div se, opět narážíme na vytrvalou čagan tour; tentokrát ale vyráží k cíli jen pár nejotrlejších kusů, takže šetříme hlasivky.

Kolem páté konečně dorazíme k opěvovaným jeskyním. Platíme pět dolarů na osobu a scházíme dolů k pláži, kde se nachází obrovská, mořem vyhloubená jeskyně. Podívaná je to jistě zajímavá, ale když to srovnám s následujícími jeskyněmi, které jsme si prohlídli, a které byly zadarmo a bez turistů, a především, když to srovnám s výletem na Kokořín, tak směle prohlašuju, že jsme si těch deset dolarů mohli s klidným svědomím nechat.

Konečným cílem putování tohoto dne je malá vesnička Mokotua, kde by měl být podle mapy velmi jednoduchý kemp. Kemp tam vskutku je, ale pro skauty, veřejnosti samozřejmě nepřístupný. Protože už je pozdě a nemáme moc na výběr, zapícháváme to před jeho vraty a poprvé spíme v naší Běluše. Trochu se bojím, aby nás nepřepadl zloděj či vrah, tak vedle mě bezpečnostní složka Fahi pro jistotu pokládá gumové kladivo na zatloukání kolíků od stanu a sám si bere nůž. Vybavena touto efektivní zbraní brzy usínám spravedlivým spánkem.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 35
Videa: 1

pondělí 6. dubna 2009

Cestování - 6. den

Vstáváme a jdeme se umýt a navařit si než odjedeme z luxusního kempu. Vyčkávám v umývárnách, páč jsou všechny sprchy zabrané, ale po chvíli na mě dochází řada a do jedné buňky zalézám. Nejenže má moje buňka v jednou rohu sprchu, ale v druhém je i záchod a ve třetím umyvadlo. Prostě celá koupelka. Mám štěstí, můžu všechno vyřídit na jednom místě. Až následně zjišťuju, že je to sprcha pro invalidy. Opouštíme kemp a Otago Peninsula a jedeme si prohlédnout Dunedin, který je taky samozřejmě hezčí než Christchurch. V tomto okamžiku vzniká druhá dějová linie, která bude probíhat celým naším vyprávěním, a tím je naše auto Bělucha. Bělucha začala signalizovat, že dochází olej, tak jsme zakoupili motorový olej prémiové kvality a nalili ho do motoru. Všechno bylo OK, na pár dní…

Po procházce v Dunedinu jsme se vydali směr Nugget Point přes Kaka Point, kde se měli nacházet žlutoocí tučňáci, lachtani, lvouni a rypouš sloní. Dojeli jsme trochu dřív, tak jsem zkusil nějaké to rybaření a čekali jsme na odpolední hodiny, jelikož tou dobou se tučňáci vrací. Chytil jsem tak akorát řasy a pak se mi zamotala struna (takže zálesák ani rybář ze mě nebude). Mrkli jsme teda na lachtany, lvouny a rypouše. Lachtan je z nich nejmenší, lvoun hřívnatý má kolem krku delší srst, která vypadá jak hříva, a je větší, rypouš sloní má rypák připomínající chobot a je z nich největší. Jelikož všichni patří do stejné čeledi, je z dálky těžké rozeznat kdo je kdo. Proto si myslíme, že jsme je viděli všechny, z fotek to však taky nelze poznat. Při té příležitosti jsme narazili na pár, který si to přivalil v bouráku, přičemž slečna byla oblečená spíše módně než turisticky. Musím ale smeknout, jak v podpatcích zvládla 15 minutovou trasu k majáku rychleji jak my. Nejspíš má praxi a chodí s nimi po všemožných terénech. V patách nám byla i Čagan tour, tam jsme trochu zrychlili a šli na pláž, kde měli být tučňáci.

Usadili jsme se na balvanech a vyčkávali. Po půl hodině jsme zahlédli na druhé straně pláže 4 tučňáky, tak jsme se plížili k nim blíž, abychom mohli udělat nějaké to foto, když tu se mezi křoviskama něco napřímilo a roztáhlo ploutve. Zpozorněl jsem, zůstal stát a velice pomalu otočil hlavu doleva. Byl tam, asi 2 metry ode mě, žlutooký tučňák v celé své kráse. Vypadal trochu opotřebovaně až nemocně, ale pak jsme zjistili, že tak vypadají, když mění srst. S nadšením jsme všechno zdokumentovali a vydali se k Surat Bay, kde byli k vidění lvouni více z blízka. Musím říct, že asi 300 kg živé hmoty v člověku vyvolá respekt a při jakémkoliv pohybu lvouna se všichni pěkně klidili deset kroků vzad. Uspokojeni touto faunou jsme jeli do kempu DOC (Odbor životního prostředí) na pláži v Purakaunui Bay.

Na cestě nebyl nikdo, tak jsme si zas bláhově mysleli, že tam budeme sami, což jsme nebyli, ale narváno tam zas taky nebylo. Kus dál ale byla nějaká banda děcek, jezdily auty po pláži, kalily a ječely na celé kolo a vůbec si užívaly patečního večera. Šli jsme se projít po pláži (Aniččin nápad) a zapsat události do deníku. V tom se však kus od nás vynoří rodinka žlutookých tučňáků (ty jsem zahlédl já), pár a dvě mláďata. Z jejich chování je patrné, že pro mláďata je čas večeře. Jeden z dospěláků nás zmerčil a nabral opačný směr, tak jsme ho začali mezi velkými šutry honit, aby nás neviděl a my ho mohli, co nejlépe vyfotit, což se podařilo.

Opět nadšeni ze setkání s tučňáky jsme se vydali do stanu a nabrat síly na zítra. V noci prý ta banda ožralých děcek jezdila mezi stany a karavany a dělali tam blbosti, já jsem však spal spánkem spravedlivým.

LŮZROVO DENNÍ SKÓRE:

Fotky: 32
Videa: 2

sobota 4. dubna 2009

Cestování - 5. den

Ráno se snažím opět rozdělat oheň, že bychom si na něm udělali teplou snídani. Zjišťuju však, že jsem špatný zálesák a vytahuju plynový vařič. Po snídani se vydáváme do Oamaru, kde mají být k vidění tučňáci. V informačním centru nám ale sdělují, že pokud je chceme vidět, musíme počkat do večera a zacálovat 20 dolarů za osobu. Kdybychom byli studenti, tak by se nám cena výrazně snížila na 18,50. Škoda. I přes velké nutkání částku zaplatit a jít se podívat, jsme se rozhodli vyčkat a najít nějaká levnější (nejlépe se slevou zadarmo) místa s tučňáky. Místo toho jsme zakotvili v místním aquacentru, kde jsme se váleli a vyhřívali ve whirlpoolu a následně si i zaplavali. Poté naše karavana nabrala směr Shag Point, kde jsme měli narazit na síly (aneb čengliš z angl. seal aneb tuleň aneb lachtan, ale o tom až za chvíli) a žlutooké tučňáky.

Dal jsem si teda tu práci, abych zjistil, co vlastně seal je, protože jsme nad tím v průběhu cestování několikrát přemýšleli a nedobrali se žádného smysluplného závěru. Slovník totiž uvádí, že je tuleň také lachtan. Naše chytrá knížka Nový Zéland od Rough Guide říká, že se zde nachází „fur seal“, neboli tuleň srstnatý. Tento termín jsem pak našel ještě na internetu na blogu nějakých dvou českých motorkářů, kteří to tu celé profičeli na choprech (pravděpodobně byli taky vybaveni knihou Nový Zéland od Rough Guide). Pak jsem pomocí Google a Wikipedia našel anglické a české názvy pro všechny ploutvonožce a přiřazoval je k sobě prostřednictvím latinských názvů. Ti ploutvonožci nejsou vůbec žádná sranda, takže:
  • fur seal je lachtan Forsterův, mimo jiné se vyskytující na NZ (lat. Arctocephalus forsteri, angl. New Zealand Fur seal, maorsky kekeno), čili žádný tuleň srstnatý, jak se nám snaží namluvit chytrá knížka (někdo tady zase překládal doslovně),
  • true seal je tuleň a na Novém Zélandu není,
  • sea lion je lachtan hřívnatý, dříve nazýván lvoun hřívnatý.
Rozdíl mezi tuleněm a lachtanem je v tom, že tuleň nemá ušní boltce, čímž nejsou zřetelné uši, a po zemi se pohybuje stylem jak housenka nebo had. Lachtanovi naproti tomu uši vidět jsou a po zemi běhá pomocí ploutví jak pes, se kterým jsou si rovněž biologicky příbuzní. Z toho vyplývá, že jsme celou cestu nazývali všechny lachtany jako tuleně, čímž se jim zpětně (a všem zoologům) omlouváme.

Tučňáci se tady mají taky objevit až večer, takže jsme je zase jednou neviděli. Místo toho jedem do Dunedinu a Otago Peninsula. Protože se začíná připozdívat, necháváme si procházku po Dunedinu na zítra a míříme do jediného kempu na Otago Peninsula. Jedná se o standardní kemp pro standardní buržousty (14 dolarů na hlavu), ale protože měli poslední volné místo pro stan a jinde na mapě nic nebylo, tak jsme to vzali. Všude samí Němci a důchodci. Rychle jsme postavili stan a odjeli na konec Otago Peninsula, kde bychom měli natrefit na tučňáka malého (tady nazývaného modrého), který je nejmenším druhem tučňáka, a albatrosy. Dorazili jsme do informačního centra, kde jsme zjistili, že albatrosy můžeme vidět pouze s průvodcem (za peníze) a že za pět minut zavírají. Tučňáci naštěstí byli zadarmo, tak jsme seběhli za roh na pláž a čekali na setmění. Čekáme a čekáme, obletují nás racci a objevuje se lvoun (později zjišťujeme, že lvoun loví právě tučňáky malé). Všimli jsme si (teda Anička si všimla) že z pláže vedou nějaké malé schůdky nahoru, kde se v křoví dole skrýval jeden tučňák, ale nikdo jiný ho nezpozoroval.

Po chvíli přichází dva zástupci z Odboru životního prostředí, vyhání nás z pláže nahoru, ukazují kam sednout a dávají další instrukce (být potichu, nepoužívat blesk, nestát…), aby neutekli a nakrmili mladé. Říkali, že předchozí den se jich tam vylodilo pouze 5, protože už byl konec sezóny, takže jich dnes může přijít ještě míň nebo taky žádný. Uprostřed sezóny jich chodí i 100-150. Tak zas čekáme a čekáme, občas nám vysoko nad hlavami proletí jeden až tři albatrosi. Čekáme a čekáme, tma už jak v pytli a půlka lidí už odešla. Přemísťujeme se blíž, na lepší místo. Čekáme a čekáme, všichni se ptají, jestli teda vůbec dneska přijdou. Když v tom Anička uslyší slabé písknutí. Zatímco druzí se vybavují a řeší, zda už jít, protože už není absolutně nic vidět a navíc je pěkná zima, Anička zaslechne druhé písknutí, zalarmuje mě a já uvidím jeho bílý břich. Bohužel byl už daleko od nás a pelášil nahoru k mladým. (Pozn. Anina - beztak to byl ten fión, co jsem ho zpozorovala stát pod schody; celou dobu se tam schovával a nejspíš se pěkně bavil, jak tam na něho ve tmě marně čeká stádo blbců. Až nebylo vidět na krok, tak pěkně profrčel rychlostí blesku k hnízdu). S radostí, že jsme viděli aspoň ten bílý břich, se vydáváme po schodech k autu a u jedné solární lampy slyšíme hlasité pískání (Anička ho slyší samozřejmě jako první). Tak sedneme u lampy na zadek a čekáme, co se bude dít. Z křoví vylézá mládě a pochoduje v kruzích kolem světla, přičemž po chvíli padá na zobák cca 10 cm od Anina a odplazí se pryč. Spokojení a s klidem v duši nasedáme do auta a jedem zpátky do kempu.

LŮZROVO DENNÍ SKÓRE:

Fotky: 20
Videa: 1

pátek 3. dubna 2009

Cestování - 4. den

Vstáváme časně z rána (stejně jsem kvůli tomu tornádu v noci skoro nezamhouřila oko, jak jsem napjatě čekala, kdy nás to odnese), vstáváme a posilněni vydatnou snídaní vyrážíme na onen osmihodinový výšlap, jehož cílem je horská chata Mueller hut. Zase jednou je zima jak v psírně, takže na sebe navlékáme mikiny, bundy i rukavice, abychom je zhruba po pěti minutách prudkého výstupu zase sundávali a schovávali do batohu. Od té doby už jen stoupáme, funíme a potíme se, za což jsme, jak už to na horách bývá, odměněni nádhernými výhledy do údolí i po okolních štítech. Zatímco já mám na tváři blažený úsměv a fotím jak o život (jednu horu klidně desetkrát), bezpečnostní složka Fahián se začíná s přibývajícím časem cukat (navzdory tomu, že naše bezpečnost do té doby v podstatě ohrožená nebyla), na výrazu jeho tváře se objevuje bolestný výraz raněné srny, často odpočívá, stěžuje si na stařecké bolesti nohou a vůbec si bručí něco nepěkného pod fousy. Po závěrečném prudkém výstupu po pohyblivém šutrovisku přestává i mluvit, což je v jeho případě stadium předcházející pouze smrtelné agónii; konečný úsek vedoucí k chatě je však naštěstí z větší části po rovině, takže k žádnému předčasnému úmrtí díkybohu nedochází. V tomto závěrečném úseku se však objevuje nová nástraha, a sice studený větr o síle cca 60 km/h, jehož nápory se mnou dokážou občas pěkně zacvičit. Na chatu, která je mimochodem velmi pěkná, dorážím promrzlá, ale spokojená, neb výhledy po cestě byly opravdu nádherné. Po nějaké době se dopotácí i Marťa, svačíme a kocháme se pohledy z velkých prosklených oken.

Po jídle objevuju knihu hostů; zjišťujeme, že na chatu míří celkem dost Čechů (nějaké jsme museli minout i při výstupu) a bavíme se při čtení některých vtipných zápisků. Nakonec se taky zapisujeme, pečlivě vyplňujeme všechny požadované údaje a do závěrečného políčka „activity“ udáváme Anin enjoying, Fahi suffering. Poté už se vydáváme na cestu zpět, přičemž, jak už to na horách bývá, přemýšlíme, jestli je horší prudký výstup nebo prudký sestup. Osobně jsem pro to druhé a tam kde to alespoň trochu jde, zásadně běžím, aby mi to rychleji uteklo. Osmihodinová túra nám tak nakonec zabrala jen asi 5,5 hod. V důsledku toho měníme plán a jedeme si prohlédnout Clay cliffs, zvláštní vápencové útvary v blízkosti „města“ Omarama.

Při vjezdu do tohoto místa se poprvé setkáváme s jednou z pozoruhodných zvláštností cestování po Novém Zélandu, a sice, že vždycky narazíte na lidi, ať jste kde jste, tzn. i v té největší díře na světě, kam vede jen opuštěná zapadlá prašná cesta. To sice nebyl zrovna tento případ, ale i tak šlo o zapadákov, kde se po našem příjezdu zčistajasna vyrojilo hned vícero cizích automobilů. Tím se dostáváme k pozoruhodné zvláštnosti číslo dvě, totiž že na dané místo vždycky jedete po cestě, kde jste široko daleko sami, ale jakmile dorazíte do cílové stanice, začínají se bůhvíodkud vynořovat záhadné vozy (nemluvě o tom, kolik jich stojí na parkovišti).

Unavení po předchozím výstupu dokulháme k zajímavým vápencovým skaliskům, fotíme, ale jinak není do čeho píchnout, protože pěšinu uvnitř projdeme za pár minut. Největší zábavou se tak stává rozhádaná parta mladých skopčáků a cca stoletý pár, který se směle vydal na trasu s námi, přičemž do cíle doráží pouze děda, který se pouští do rozhovoru s Martinem. Během celého výletu do nás nehorázně pere slunce, takže chytám poněkud prasečí odstín. Jelikož se daná atrakce nacházela na soukromém pozemku, musíme za naším autem po cestě zpět několikrát zavírat dřevěná vrata ohrad; Martin se rozčiluje, že nejel na Zéland dělat vrátného. (Fahiho pozn.: Jako nezaměstnaný bych teď bral i vrátného.)

Pak už míříme do Omaramy, kde se ale nachází jen standardní (a tudíž drahý) kemp, takže zkoušíme štěstí dál a zhruba po další půlhodině cesty objevujeme velmi jednoduchý kemp u jezera. Pojmenovala jsem ho kemp duchů, protože byl plný opuštěných karavanů i stanů, a působil tak zvláštní stísněnou a strašidelnou atmosférou. Kdyby v něm netrávil čas jeden starší pár, tak bychom tam asi nezůstali. Fahi rozdělává malý ohýnek, vaříme, hodujeme a poprvé taky zkoušíme chytat ryby, i když asi jen dvě minuty, protože zmiňovaný pár si sedá k jezeru a Fahi se bojí, že ho zatknou za pytláctví.

LŮZROVO DENNÍ SKÓRE:

Fotky: 51
Videa: 0

čtvrtek 2. dubna 2009

Cestování – 3. den

Kromě toho, že v noci hned vedle našeho stanu projel asi dvakrát vlak tak se 160 vagónama (ponaučení pro příště: i hezký, vysoký, živý plot může skrývat nějakou tu čertovinu), mě rušil ve spánku i Anin, jak coural na záchod. Nicméně ráno vstáváme, a i přes možnost vařit v kuchyni, připravujeme snídani na vařiči. Ranního společníka nám dělal takový nepovedený plod přírody – pohublé kotě s nohama do „O“ (Pozn. Anina - nazvala jsem ho kočkou-fotbalistou, navíc měl, chudák nepovedený, tvar hlavy spíš jako liška než kočka). I přes jeho srdcervoucí a žalostný pohled se vydáváme na cestu do Timaru, kam jedeme zjistit do informačního centra, kde se v okolí nachází maorské skalní kresby.

Timaru nám učarovalo. Netušili jsme, že lze na Novém Zélandu nalézt i malebné město, jež se rozkládá na kopcích, a tudíž se vytrácí christchurchský stereotyp (neboli plocha široko daleko s dlouhými a rovnými ulicemi). Jakmile jsme zabrousili do informačního centra a zjistili vše potřebné, přepadl nás Korejec v bavorském kostýmu. Hned, jak zjistil, že jsme Češi, vytáhl si knížku a začal na nás mluvit česky cosi o lásce, světu bez nenávisti atd. Tak jsme mu vysvětlovali, co má jak vyslovovat a při rozloučení na nás vybalil časopis Strážná věž. Srandista jeden. Celá oblast byla tak nějak prošpikována jehovisty. V Temuce dokonce měli svůj sál.

Než jsme teda začali pátrat po jeskyních se starodávnými malbami, museli jsme se vrátit do kempu, protože jsem zapomněl v mrazáku ledy do chladicího boxu. Až tak jsme rozmazlení, i chladicí box jsme sebou měli, ale používali ho spíš jako krabici na skladování jídla. Pak jsme se vydali do jeskyň a kresby našli, neboť to zas až tak těžké nebylo, když k tomu vedou směrovky. Některé byly dobře viditelné, jiné ne, ale tak celkově jsem atmosféru tehdy žijících a kreslících Maorů necítil. V blízkosti jedné z nich jsme vytáhli rozkládací stolek a pěkně poobědvali.

Následně jsme se vydali do vesnice Mt. Cook, přičemž po cestě jsme zastavili u jezera Tekapo, s kamenným kostelem na břehu, a Pukaki, ze kterého je krásně vidět na nejvyšší horu Mt. Cook. Protože tu však nebylo do čeho píchnout, dlouho jsme se nezdrželi a vydali se do vesnice Mt. Cook. Ihned po příjezdu jsme zamířili do místního informačního centra, abychom zjistili, jak je to s túrami a výšlapy. Zde jsme měli první možnost poznat mentalitu buržoazních turistů. Jeden starší pán (pravděpodobně žabožrout) se mnou studoval mapu okolí zasklenou na stole. Poté, co odešel, jsem si tam rozložil jinou mapu v domnění, že jsem narazil na lepší. Během 5 vteřin byl však buržoust zpátky a začal mi mapu odsunovat. Tak jsem se posunul na roh stolu, abych si mohl opřít aspoň kousek mapy a nemusel ji držet celou a taky proto, že prosvítala. Ani to se však nesetkalo s úspěchem a buržoust mě vypakoval úplně, protože on se na tu mapu díval na celou a já mu zakryl zrovna ten kousek, kam žádná turistická trasa nevede a pravděpodobně nepatří ani k tomuto regionu. Jelikož se svými koženými botami, elegantními kalhotami a s vysunutými rukávy od hedvábné košile vypadal, že hodlá přejít jižní ostrov napříč po hřebenech, jsem se mu omluvil a řekl, že jsem nechtěl zakrývat výhled (jeho oči už mě dávno prošpikovaly skrz na skrz). To se rovněž nesetkalo s úspěchem a pán na mě vybalil, že neumí anglicky, přičemž jsem mu řekl, že se nic neděje, a on na to, že neumí anglicky. S úsměvem jsem mu zas řekl, že se nic neděje, a on zas, že neumí anglicky (to už mě jeho oči rozkrájeli na nudle), a já už to vzdal, mapu sklidil a čekal, až odejde. Buržoust v nadšení, že pozice uhájil, zavolal manželku, mrkli na mapu a šli nakupovat kýčovité suvenýry.

Po vícero kratších diskuzích s pracovnicí informačního centra jsme si vyhlédli trasu, kam další den půjdeme, a šli jsme si rozložit stan.

(Pozn. Anina - v tomto informačním centru jsem poprvé pochopila, že Zéland bude naprosto jiný než mé milované výpravy do Rumunska. Po delší době, kdy jsme se snažili od paní zjistit nějaké delší treky či přechody, na což nám vytrvale ukazovala pouze jeden cca osmihodinový, už jsem to nervově nevydržela a zeptala se jí na rovinu, jak se můžu dostat do těch hor všude kolem. Paní (nutno přiznat, že byla extrémně milá a evidentně ji nemohlo naprosto nic dostat z míry, ani dotazy poněkud retardované turistky před námi) si mě změřila klidným pohledem a odvětila, že ona zmiňovaná túra do hor vede a pokud se chci vydat dál, můžu, ale pouze s patřičným vybavením v podobě cepínů, maček, lan atd. Zde mi coby akční složce sklaplo, neboť takové vybavení jsme opravdu neměli a ani ho vlastně, přiznejme si to na rovinu, ovládat neumíme. Ne, že bych v Rumunsku chodila po turistických cestách (cheche), ale tohle bylo přece jen jiné, už jen kvůli povaze zdejších hor, kde to bez cepínu asi opravdu často nejde. Až později jsem pochopila, že to s tím potřebným vybavením nebude zas tak horké, a že se zde zaměřují téměř výhradně na většinového turistu, tzn. obtloustlého skopčáka (případně žabožrouta) s podprůměrnou fyzickou kondicí (byť vybaveného tím nejdražším outdoorovým oblečením). Mé zklamání a rozčarování však zmizelo na druhý den rychlostí blesku, protože při tomhle výletu jsme se do hor opravdu dostali a bylo to... krásné.)

Hned ze začátku bylo jasné, že volba stanovacího místa bude kritickou. Nejenže půda byla šutrovitá, ale proháněl se zde i silnější vítr, a tak jsme zvolili místo u kraje lesíka (jako většina stanařů). V noci se ovšem rozproudil přes kemp orkán a náš stan se otřásal v základech i přesto, že jsme na jeho kraje navalili velké kusy kamene. Jeden pár, který si strategicky umístil stan doprostřed, se v noci utíkal schovat do auta a jejich stan byl ráno k nepoznání. O zábavu bylo postaráno.

LŮZROVO DENNÍ SKÓRE:

Fotky: 52
Videa: 2

středa 1. dubna 2009

Cestování - 2. den

Ráno není počasí o moc lepší, je zima jak v psírně a mrholení je nekonečné, navíc k naší radosti postupem času přechází ve vytrvalý déšť. Cílem dne je nicméně výšlap ke dvěma vodopádům. Před cestou k prvním z nich, Sharplin Falls, se kvůli dešti zdráháme vylézt z auta, nadáváme na počasí a vůbec se chováme jako buržoazní rozmazlení němečtí turisté (později se jim zde budeme podrobněji věnovat). Nakonec ale vylétáme z auta jako křepelky, nasazujeme rukavice a nepromokavé bundy ucházejících střihů a barev zakoupené v ČR a vyrážíme na výstup k vodopádům. Poprvé se setkáváme s novozélandským deštným lesem, nadšení je veliké a všechno chceme fotit, ale jak je známo a jak se i Fahi krutě poučil, voda není přítelem techniky, takže foťák necháváme v teple a bezpečí kapsy bundy a snažíme se v počtu pořízených snímků krotit. Naše radost z nalezeného vodopádu však nezná mezí, navzdory všudypřítomnému vlhku a zimě před ním oba delší dobu pózujeme a spokojeni se vracíme stejnou cestou zpět.

Snad bych mohla ještě zmínit, že k vodopádům vedou dvě cesty, jedna z nich vede přímo říčním korytem, kam jsem původně jako akční složka směle zamířila. Asi po padesáti metrech jsme však zjistili, že to bez kompletního namočení nepůjde (řeka byla celkem divoká a voda v ní sahala rozhodně nad úroveň našich, byť nepromokavých, pohor), a tudíž jsme zvolili druhou cestu (vedoucí po úbočí) se zdůvodněním, že je nejspíš toho dne v řece víc vody než normálně (nutno podotknout, že bezpečnostní složka nadávala už po dvaceti metrech skákání po kluzkých šutrech a chtěla se k zbabělému úprku vydat téměř okamžitě) (Fahi: Nikdo se k zbabělému úprku neměl, ale nechtěl jsem mít mokro v botech už druhý den, když jsem věděl, kolik nás ještě čeká cesty.). Nyní, na konci našeho výletu, se tomuto našemu počinu jen blahosklonně usmívám. Ne, že bych neměla zkušenosti ze Slovenského ráje či podobných výletů, jejichž součástí je brodění se řekou či potokem, ale nikdy předtím jsem se nebrodila delší dobu v ledové tekoucí vodě sahající po kolena či dokonce výš (PROBOHA!!!), takže mě ani nenapadlo, že by to mohla být normální regulérní cesta pro dobrodružnější jedince. Po několika výletech, které tady budou popsány později, bychom se dnes vydali korytem oné řeky jako by se nechumelilo. Holt naše rozmazlenost na začátku výpravy opravdu neznala mezí.

Jelikož toužíme vidět další vodopády (čemuž se po měsíci cestování na Zélandu rovněž jen potutelně usmívám), míříme k Acland Falls. V průvodci je cesta popsána jako velmi náročný hodinový výstup. Opět se nějakou chvíli rozhodujeme, jestli opustit teplo a sucho auta, nakonec však statečně vylézáme, nasazujeme žluté pláštěny zakoupené ve VŠE za 30,- a míříme směr vodopád. Z náročného hodinového výstupu je půlhodina cesty do kopce (tuším, že tam i zpět). Opět pořizujeme nějaké ty snímky, přičemž o zábavu a rozptýlení v nepřestávajícím chcanci se nám postarají naše pláštěnky, které jsme nazvali radioaktivními spermiemi (viz pořízené fotografie).

Po tomto výletu směřujeme do většího města (tzn. má více než dvě ulice) jménem Temuka, kde se však nachází jen buržoazní kemp pro německé turisty v outdoorovém oblečení dle poslední módy, takže se vracíme několik km zpět směrem Winchester, kde nacházíme soukromý, ale velmi levný a opět perfektně vybavený kemp. Dáváme si teplou sprchu (za tu cenu opravdu nevídaný luxus), vaříme v kuchyňce a zaplouváme do stanu. Počasí se zatím zlepšuje a jak zjišťujeme my, kteří couráme v noci na záchod, obloha je v noci plná hvězd.

LŮZROVO DENNÍ SKÓRE:

Fotky: 22
Videa: 0

Blog je znovuvzkříšen aneb 1. den našeho cestování

Březen uplynul jako voda a spolu s ním skončilo i dobrodružné cestování lůzrů. Zážitků i fotek je tolik, že jsme se rozhodli informovat vás o našem výletě hezky podrobně, den po dni, ostatně i proto jsme si po celou dobu pečlivě vedli palubní deník a zapisovali do něj veškeré naše uvěřitelné i neuvěřitelné příhody.

Všechno začalo 2.3. 2009, kdy jsme konečně sbalili všechny naše věci, vyklidili pokoj a nasedli do našeho žihadla Mazdy Capelly alias Běluchy (později přejmenované na Běluchu sviňuchu). Tomuto slavnostnímu okamžiku předcházela první neuvěřitelná událost, a sice, že Fahi vypral v automatické pračce svůj milovaný, asi rok starý mobil. Zasazená rána osudu byla o to bolestivější, že měl být onen nešťastný přístroj naším jediným zdrojem hudebního doprovodu při jízdě v autě, a tudíž všechna hudba, kterou Fahi pečlivě vybral a nahrál na kartu, přišla vniveč. Nepomohl ani pokus o jeho vzkříšení v podobě pořádného propláchnutí slivovicí (tady už jsem věděla, že je opravdu zle) a následného vysušení; později nám jeden asijský specialista po jednoduchém testu oznamuje, že mobil už nikdy nerozchodíme, Fahi má pohřební výraz a asi deset minut nemluví (což se blíží jeho osobnímu rekordu).

Jedním z posledních úkolů před odjezdem byl i nákup pláštěnek, což se ukázalo být obzvlášť velkou výzvou. Postupně jsme v rychlosti proletěli několik outdoorových obchodů v centru (respektive obchodů tvářících se jako outdoorové), přičemž prodavači na nás jen lítostivě kouleli očima, rozhazovali rukama na znamení, že podobný artikl nevedou (a pomalu ani neznají) a odkazovali nás na nepromokavé bundy módních střihů a barev (pochopitelně za pěkně tučné sumy). Stejně tak neměli obyčejnou pláštěnku ani v supermarketech a obchodňácích a s úspěchem jsme se setkali pouze v army shopu, kde nám ruský prodavač po chvíli pátraní v paměti ukázal prostornou nacistickou pláštěnku tmavě zelené barvy s výšivkou německé vlajky na prsou; vidina mé osoby oblečené do tohoto skvostu mě neuvěřitelně pobavila, leč rozplynula se ihned po seznámení se s jeho cenou. Nakonec jsme pláštěnky našli v novozélandské variaci starého dobrého obchodu VŠE ZA 30,- (Pražáci ví a ostatní si pod tím můžou představit krám plný těch nejneuvěřitelnějších věcí i cen) a konečně mohli opustit proklínaný Christchurch, město otrocké dřiny a nevzhledného náměstí s obzvlášť hnusným zmrzlinovým kornoutem uprostřed.

Naše posádka se zhruba od tohoto okamžiku rozděluje na čtyři složky, a sice:

A) Složka akční - Anin
B) Složka bezpečnostní - Fahi
C) Složka dopravní - Mazda Capella aneb Bělucha sviňucha
D) Složka neviditelná - Krysíčka

Funkce jednotlivých složek je patrná již z jejich názvu. Zatímco akční složka vybírala a zvažovala ty nejdobrodružnější varianty výletů, do nichž se byla schopna bezhlavě vrhat téměř v jakoukoliv hodinu a počasí, úkolem bezpečnostní složky bylo tyto sebevražedné výplody mysli zamítat nebo přinejmenším korigovat a vůbec zajišťovat bezpečnost svoji i své pološílené družky. O složce dopravní bude v dalším textu ještě hojně pojednáno, přičemž se dokonce nezřídka stane hlavní postavou našeho dobrodružného seriálu. Složka neviditelná pak byla všudypřítomná, leč krajně nenápadná, neboť se neustále někde toulala či ztrácela; znovuobjevena byla až k samotnému závěru cestování.

Naší úplně první zastávkou bylo místo s názvem Rakaia Gorge, aneb moc pěkná říční rokle, kam jsme vyrazili asi na dvouhodinový výlet k jedné z vyhlídek do okolí a zpět. Při odpočinku na prosluněné louce docházíme k závěru, že ovce jsou na Zélandu naprosto všude a tam kde nejsou, tam stoprocentně byly. Dále pokračuje naše cesta do Mt. Somers, kde se poprvé seznamujeme s novozélandským venkovem. To, co se na mapě tvářilo jako menší město, čítá všehovšudy deset baráků ve dvou ulicích a jeden obchod (jak jsme později zjistili, tak šlo ještě v podstatě o velkoměsto). Výhodou je parádně vybavený a neuvěřitelně levný kemp Odboru životního prostředí (dále jen DOC), kde si buržoustsky vaříme v kuchyňce, pozorujeme jedinou další osobu neurčitého pohlaví obývající kemp, totiž paní, co vypadá jako pán, vyrážíme na procházku ulicemi velkoměsta a poté spokojeně usínáme ve stanu. Počasí nám zatím příliš nepřeje, neb se k večeru zatahuje, začíná mrholit a celou noc pak proprší.

LŮZROVO DENNÍ SKÓRE:

Fotky: 13
Videa: 0

K prohlédnutí v sekci Fotky vpravo nahoře.