Dnes jsem měla po delší době (vlastně mi to vzhledem k mému současnému pracovnímu nasazení přijde jako celá věčnost) volno, a jelikož mě ráno přivítal krásný letní den, rozhodla jsem se patřičně si jej užít. Dopoledne jsem vystavila své bolavé, prací zmožené tělo slunečním paprskům, což pro mě byl, společně s doušky novozélandské kávy, po předešlém měsíci plném nepřetržitého mrznutí skutečný balzám na duši. Tomuto bohulibému nicnedělání jsem se věnovala hned několik hodin a vytrhla mě z něj až jedna ze čtyř tučných sousedovic koček (zpočátku jsem si dokonce myslela, že se jedná o vypaseného psa, ale potom ten tlustý tvor mňoukl, čímž mě vyvedl z omylu), která mě už pěknou chvíli štubovala zpoza rohu v domnění, že ji nevidím. Chudák netuší, že jí teď nastanou krušné časy, protože cítím velkou potřebu vynahradit si s její pomocí dlouhé dva měsíce strávené bez čtyřnohého kamaráda. Pak jsem chvilku přemýšlela, jak bych v tomto skvěle započatém dni pokračovala, až jsem nakonec vymyslela, že navážu na svou sportovní kariéru v ČR a konečně udělám tlustou čáru za zdejším poflakováním (co jsme přijeli na NZ, tak chodím jen plavat, a to ještě nepravidelně). Ačkoliv nedám dopustit na české luhy a háje, musím říct, že takový hodinový běh po pláži není vůbec špatná věc, vřele doporučuji vyzkoušet. Zpočátku jsem se sice pomocí hesla "Vyděržaj pianier" musela vypořádat s některými stařeckými neduhy jako bolest paže či kolene, ale jinak jsem si navzdory delší pauze i prací zmoženému tělu vedla dobře, a můžu tudíž směle pokračovat ve svém tréninku s cílem stačit na pár vteřin zlínskému běžeckému velikánovi a mému idolu od školky Jiřímu Krejčíkovi. Dále měl celý běh poklidný a hladký průběh, v paměti mi utkvěla jen pozoruhodná scéna, ve které se tři hydroprasnice v opalovačkách bůhvíproč snažily dělat hvězdice (bezúspěchu). Den jsem zakončila návštěvou zdejšího sekáče, neb jsem potřebovala zakoupit nějaké vhodné (tzn. především cudné) kousky do svého nového zaměstnání, a oblíbené knihovny s výhledem na oceán. Teď ležím s notebookem na klíně v posteli a v uších mi zní slova známé písničky... just a perfect day...
Tak to bylo jen tak na úvod, takže nyní můžu přejít k věci :-) Jak už se Martin zmínil, pronikli jsme oba zcela nečekaně do zdejší arabské komunity a slova jako Alláh, Korán, Halal a Haram se stávají naším denním chlebem. Pracuju teď jako prodavačka a skladnice v jedné osobě v arabské sámošce (nikoliv pekárně, jak psal Fahi; pekárna je sice součástí budovy, ale k této činnosti se vůbec nedostanu). Práce je to pestrá, fyzicky náročná a hlavně desetihodinová (bez pauzy). Každopádně se mi tam líbí a i když teď v podstatě nedělám nic jiného než to, že pracuju, tak jsem oproti předešlým dnům, které se nesly ve znamení nezaměstnanosti, v podstatě spokojená. Pracovní kolektiv tam máme veselý, skládá se z arabského bosse Hasana a tří trosek - Afghánce Šerifa, Etiopana Ermiesta a mě, zlínského hotentota. Nejlepší z této skvadry je asi Ermiest, neboť sem přijel z Etiopie vybaven nulovou znalostí anglického jazyka, a naše společná konverzace tudíž čítá jen několik slov (yes, no, ok), jinak se dorozumíváme pomocí posunků. Co nedokáže vyjádřit slovy, to Ermiest nahrazuje prostřednictvím úsměvu (takže se směje prakticky neustále). Díky jeho neznalosti angličtiny vznikají různé humorné situace, takže jsme se už párkrát smáli, až jsme se za břicha popadali. Vzezřením mi trochu připomíná černošského studenta medicíny z Básníků, každopádně to není žádný štíhlý vyběhaný Keňan, ale chlap jak hora. Je mi ho docela líto, protože tady chudák vůbec nikoho nemá, ani rodinu, ani přátele, tak se ho chystám aspoň pozvat na grilovačku.
Afghánec Šerif je tělem i duší pracant, svůj pracovní den začíná v pět hodin ráno (bydlí přímo v budově, kde je obchod. Mám pro něj tajnou přezdívku Papučář, neboť ráno pouze sejde v papučích o patro níž a přezůvky pak vlastně nesundá až do doby, než jde spát.) a končí nevím kdy, každopádně až po mém odchodu. Od začátku jsem se třepala na to, až se ho zeptám na Usámu, jestli teda žije nebo nežije nebo jak to s ním teda je, ale protože tam prakticky není čas na společné tlachy, žila jsem v neustálém napětí. Fahi mě navíc znejistěl tím, že to taky může být Usámovec a díky těm mým blbým dotazům s ironickým úsměvem (zkrátka českým dotazům) mě může zapíchnout. Jelikož jeho práce spočívá ve zpracovávání masa, což zahrnuje rovněž časté broušení nožů, které Šerif dělá s obzvlášť velkou noblesou a samozřejmostí, na okamžik jsem se této možnosti skutečně zalekla. Nakonec mi to ale stejně nedalo a minulý týden jsem se konečně dopátrala, že je Šerif protiusámovec a že Usáma je nejspíš dávno pod drnem. Ale stejně, člověk nikdy neví a kdo ví, jestli jednou nevystoupí z té své sanitky...
Před bossem Hasanem jsem byla hned ze začátku varována, že jde o hluboce věřícího člověka, tudíž nemám být překvapená, když mi nepodá při seznámení ruku a nebude se mi dívat do očí. Nakonec to dopadlo tak, že mi ruku podal s naprostou samozřejmostí a do očí se mi dívá tak upřeně, až mně to samotné někdy není příjemné. Jinak jsem ho už viděla se modlit, což mi teda přišlo k popukání a musela jsem se kousat do rtů, abych se pitomě neusmívala. Je to typ laskavého šéfa, takže doufám, že se tady nějakou dobu nedočkám žádného dalšího podrazu. Každopádně mi velký počet zákazníků tvrdil, že vypadám jako jeho příbuzná (jeden byl dokonce tajně za Hasanem v kanclu a bratrsky mu klepal na rameno se slovy Tak to je ta tvá žena, hmmm). Vůbec mi tam nechtějí věřit, že nejsem Arabka, protože prostě vypadám jako Arabka a tečka. Hurá, můžu si připsat na konto příslušenství k další rase. Už jsem byla označena za Číňanku, Vietnamku, Eskymačku, Indiánku, Thajku a teď jsem navíc Arabka. Zrátka jsem multikulturní typ, přestože se osobně cítím být českou Mongolkou, popřípadě mongolskou Češkou. Zajímavé.
Tak já už nebudu mořit ani sebe, ani čtenáře a zase se na nějakou dobu odmlčuji. Fahi se právě vrátil z fotbalu a běhá po bytě jak šídlo, tak se jdu podívat, co ztropil. Slunce v duši!
Aninek
Příspěvky
