Cestování - 18. den

Včerejší 11 hodinová procházka s krosnama nás moc nezničila, ale pro jistotu jsme nic dobrodužnějšího na tento den neplánovali. Rozhodli jsme se zajet k nějakým starým zlatým dolům, když jsme byli nedaleko zlatokopecké oblasti. V Reeftonu, centru této oblasti, jsme načerpali informace a jeli do Waiuta, kde se nachází zlatokopecké město duchů. Většina domů už tu samozřejmě nebyla, ale pár z těch zbylých prý i někdo obývá. Nám se podařilo vloupat do domu, kde sídlil místní kadeřník a zůstalo tu po něm nejen křeslo, ale i kolínská! Dokonce mě i na chvíli přestaly bolet nohy, jak jsem s nadšením šel hledat tunely do dolů. Jeden jsem našel, ale zasypaný. Mysleli na všechno...

Po cestě jsme se taky zastavili v Slab Hut Creek, kde se dá v řece rýžovat zlato. Už jsem si představoval, jak se svým plastovým plytkým talířem bohatnu, bohužel ale byla nejvýnosnější část zabraná. Děda s velice sofistikovaných nářadím evidentně nerýžoval poprvé, tak jsem se s ním dal do řeči a zjistil, že to rýžování není žádná sranda. Postarší zlatokop ale už měl hodně zkušeností, protože si před pár lety na tomto místě narýžoval na svatební prsteny (jestli se ženil tak pozdě nebo obnovovali slib - těžko říct). Nyní měl normu prosít 10 kýblů denně a posílal mě za ženou do karavanu, abych zkouknul jejich (zatím) týdenní výnos. Radši jsem tam ale nešel, aby si nemyslela, že ji chci okrást a při té přiležitosti mě třeba nezmlátila.

Dále se vydáváme přímo do kempu. Nic zajímavého už nenacházíme a popravdě řečeno se nám ani nic nechce. Navíc mám zas obavy o naši Běluchu, která začíná nepříjemně srmdět. Jako amaterskému automechanikovi je mi jasné, že se asi něco pálí a že to není dobře. Až budem projíždět větším městem, tak plánuju, že se zastavím u kolegů v servisu a něco s tím pořešíme.

Ten den jsme dojeli až do kempu St. Arnaud, páč ostatní kempy po cestě z různých důvodů nevyhovovaly (jeden jsme nenašli, další situovaný u křižovatky akorát pro masového vraha...). Kemp měl dokonce i teplé sprchy, takže jsme se zase ohřáli. Teda já jsem se ohřál, Aninek se šel sprchovat na vozíčkáře (lidově pomoše) a ti mají vodu jen vlažnou. Asi za trest. (Pozn. Anina: Tato sprcha, na kterou jsem vlezla v domnění, že žádná jiná není volná, byla vskutku jedinečným zážitkem - nejenže byla zabudovaná do zdi velmi nízko, tudíž jsem se pod ní musela všelijak kroutit, ale ještě tekla skoro studená voda, takže jsem klepala celou dobu kosu a vůbec jsem si tam vyloženě chrochtala blahem. Jaký byl můj údiv, když jsem po opuštění kabinky zjistila, že jsou opodál sprchy pro normální občany, a dokonce nejsou nikým obsazené. Tomu se holt říká smůla.) Jelikož je kemp u jezera (zase), je tu plno kačen (a muchniček), které jsou až tak nebojácné, že žerou z ruky. Lehce vyčerpaní z minulého dne jsme šli (po masové vraždě muchniček) na kutě.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 13

Video: 1

Cestování - 17. den

Vstáváme časně ráno, opět si dopřáváme teplou sprchu a balíme krosny na plánovaný trek. Obloha je, pravda, zatažená, takže se nad naším výletem vznášejí otazníky. Nejedná se totiž o obyčejný výlet, nýbrž o trek, při němž se valnou část brodí řekami. V devět tak naklušeme do informačního centra, abychom se znova ujistili, že má pršet, a dokonce to vypadá, že víc, než se původně plánovalo. Marťa se chce nejspíš procvičit v angličtině, protože se vyptává na všechno možné, takže nás má slečna v informacích po chvíli za ryzí zelenáče a poučuje nás o různých věcech, např. jak vypadá rozvodněná řeka (má mléčnou barvu) a vůbec se nás snaží za dané předpovědi od treku odradit.

My se ovšem nevzdáváme a vyplňujeme report, kde uvádíme datum předpokládaného návratu (tudíž zítřek) a podrobný popis naší cesty. V případě, že se nevrátíme, po nás díky tomuto reportu vyhlásí policie intenzivní pátrání, a budeme řádně pohřbeni. V půl desáté pak konečně nasazujeme na záda krosny (Marťa má premiéru) a vyrážíme vstříc našemu vodnímu dobrodružství.

Je zataženo, ale neprší. Z rozvodněných řek mám respekt, a tak každou chvíli čekuju oblohu a snažím se z bůhvíčeho zjistit, za jak dlouho a jestli vůbec přijde slibovaná průtrž. Marťovi dělá největší obavy jeho nová zátěž na zádech, tudíž nemá dostatečný prostor k plnému rozvinutí bezpečností složky a počasí mu, zdá se, starost nedělá. Zhruba po půl hodině přicházíme k prvnímu místu, kde budeme brodit řeku. Radost i napětí je veliké, zatím jsme si z toho dělali víc jak dva týdny vlivem všech těch chytrých letáků jen srandu, a při každém překročení kdejaké mokřiny jsme dvojhlasně posměšně křičeli River crossing. Martin se k brodění vybavil džínami, takže dostává rozkaz se převléct, a já se vrhám do řeky. Voda je ledová a začínám se propadat níž a níž, až tam najednou stojím s vodou sahající akorát pod úroveň mé krosny, Marťa se mi směje a já nevím kudy kam, abych neměla všechny věci mokré hned po prvním brodu. Jo, spěch se nevyplácí, Martin za chvíli objevuje daleko lepší a mělčí trasu, a tak se zahanbeně vracím a následuju ho. Stejně mi ale od té chvíli vrtá hlavou, jak budou vypadat další brody, když o tomto nebyla v příručce pomalu ani zmínka, a v hlavě se mi honí divoké představy s ještě divočejší vodou sahající po pás, ve které plave má krosna a následně i já.

V důsledku takových představ nepřestávám čekovat oblohu a zase jednou valím i s krosnou na zádech rychlostí blesku. Cesta lesem je blátivá a občas se mi zaboří noha po kotník do bahna. Po zdolání prvního úseku ve velmi dobrém čase nás napadá spásná myšlenka absolvovat celý trek v jednom dni. Původně jsme měli, jako nejspíš většina předešlých absolventů výletu, naplánovaný nocleh ve skalním převisu jménem Ballroom. Vida ale náš rychlý postup i černou oblohu usoudíme, že by bylo lepší pokusit se dobrodit do cíle ještě dnes. Jako na zavolanou začíná pršet, čímž se má nervozita zase o něco zvýší. Čeká nás druhý brod a opět delší úsek rozbahněným lesem, který končí u koryta potoka. Trochu se posilňujeme na další cestu a vydáváme se vstříc vodnímu dobrodružství, protože dál se cesta ubírá už jen zmiňovaným říčním korytem.

Nohy si na chladno a mokro zvykají překvapivě rychle, takže za chvíli kráčíme řekou jakoby se nechumelilo a jako bychom si potoky vykračovali odjakživa. Déšť na chvíli ustává, ale asi po hodině začíná znovu a bohužel nabírá i na intenzitě, což nám poněkud kazí zážitek z cesty. Za pěkného počasí to totiž musí být vskutku nádherný trek plný krásných vyhlídek po okolních stěnách říčního kaňonu, navíc čas od času zpestřený nějakou tou koupačkou v tmavomodrých jezírkách. My jsme ale promočení na kost, bolí nás záda z nošení těžké krosny, a počasí nějakému kochání se okolím nenahrává. Naštěstí hladina řek je vcelku nízká, takže se aspoň nekoná žádné nechtěné plavání či utopení krosny. Martin přestává asi po hodině intenzivního deště komunikovat a dokonce je protivný, což je nové stadium jeho nespokojenosti. Naštěstí dospěl do tohoto stádia za celou dobu cestování poprvé a naposledy, takže mu velkoryse odpouštím.

Bohužel nemáme čas na zbyt a vlastně ani chuť na to, abychom se šli podívat na již zmíněný skalní převis Ballroom (cca hodina cesty navíc), což nás doteď trochu mrzí, ale nedá se nic dělat, občas zkrátka nemůže všechno nevycházet tak, jak bychom si přáli. Opouštíme říční koryto a je před námi poslední, zhruba hodinový úsek ke konci treku. K dešti se začíná přidávat taky studený silný vítr, takže občas statečně zatínáme zuby a dál táhneme svůj náklad na zádech, který jsme vlastně paradoxně vůbec táhnout nemuseli (ale tak aspoň si to Marťa poprvé zkusil). Za celou dobu jsme nepotkali ani živáčka, takže jsme byli za dané předpovědi počasí opravdu jediní akční blázni. U cíle tracku pak posvačíme na dešti a větru s výhledem na pojízdné hotely, které provokativně stojí opodál. Z jedné dodávky vylézá kluk, který se nás překvapeně vyptává odkud jako jdeme, protože oni se dnes taky před chvílí vrátili z Inland Pack Tracku. Odpovídáme, že se vracíme taky z Inland Pack Tracku, který jsme ale započali dnes ráno. Týpek něco zaraženě a nevěřícně koktá a pak se ptá, jestli čekáme na autobus (do místa našeho parkoviště je to dalších 12 km po asfaltové cestě a většina turistů má domluvený odvoz, případně využívá autobusu jezdícího v dopoledních a poledních hodinách). Na to mu odpovídáme, že ne, že pokračujeme dál pěšky, přičemž mi neunikne jeho zmatený pohled. Balíme sváču a s bolavými zády i nohama se statečně vydáváme na oněch posledních 12 km.

Nebudu to tady detailně popisovat, tak jen napíšu to, že první půlka uběhla jakžtakž rychle, ovšem druhá půle a především poslední čtvrtina se pak proměnila v pravé lidské utrpení, kdy nás neuvěřitelně pálily promočené nohy v pohorách (velký div, že jsme si z toho neuhnali záludnou a nepříjemnou zákopovou nohu) a rovněž naše záda vypovídala službu. Marně jsme za každou zákrutou vyhlíželi ceduli Punakaiki a po zjištění, že tam opět nic není, se modlili k Alláhovi, abychom dorazili fyzicky i psychicky zdraví. Do cíle jsme dokloplýtali za tmy jak v pytli, vyčerpaní a bolaví, snědli na posezení pytel brambůrek a za bolestného sykotu usedli do auta. Do schránky informačního centra vhazujeme report o svém návratu, na jehož zadní stranu uvádíme své kilometry (35) v rekordním čase (já jim dám zelenáče, pche) a vydáváme se do nedalekého kempu. Bohužel, mapa se zase jednou spletla a po kempu není ani vidu ani slechu, takže se nakonec vracíme a spíme na parkovišti nedaleko konce treku. Marťa mi vypráví pohádku na dobrou noc na téma Star Wars, a boří tak mé dosavadní iluze o princezně a Lukovi, které jsem si udělala v osmi letech po návštěvě Velkého kina ve Zlíně (oni se nemilovali!!!).

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 28

Video: 1

Cestování - 16. den

Noc je pro mě skutečným utrpením, neboť místo spánku zuřivě škrábu všechny štípance po muchničkách, které mě svým intenzivním svěděním po celou noc budily. Na stehně se mi dokonce po jednom takovém štípnutí vytváří velký červený flek, který střídavě pálí a svědí, takže se mé utrpení nadále stupňuje. Martin samozřejmě celou dobu spokojeně oddychuje a neslyší všechen ten hrůzostrašný vřískot a kvíkot kolem stanu, při kterém tuhne krev v žilách (i když je pravda, že oproti noclehu mezi stádem býků v rumunských horách to byl jen chabý odvar). V jednom okamžiku jsem měla dokonce podezření, že se z jezera vynořila lochneska, protože bylo slyšet hlasité cákání vody, ale neodvážila jsem se vylézt ze stanu a střetnout se s tou příšerou tváří v tvář, takže existence lochnesky zůstává i nadále obestřena tajuplnou záhadou.

V deníku se dočítám, že byl tento den ve znamení nefalšovaného zevlingu a chillingu, což by zřejmě vysvětlovalo, proč si na něj nemůžu detailněji vzpomenout. Přijíždíme do většího města Greymouth, které by v top 10 nejhnusnějších měst Nového Zélandu obsadilo zhruba pátou pozici, nakupujeme a poohlížíme se po zdejším bazénu, neboť se nám zase jednou zachtělo trochu teplých bublinek. Po příjezdu k budově, která vypadá jako smutný pozůstatek koncentračního tábora (dokonce je stále obehnaná ostnatým drátem) se ale s bublinkami rychle loučíme a zklamaně nastupujeme zpět do auta.

Dál se vydáváme do vesničky Punakaiki, kde se má nacházet turisticky atraktivní a proslulý pancake rock. Zhruba po 50 km si vzpomínám, že jsem z Greymouthu neodeslala sms našim, a jelikož je na celém Zélandu signál velmi vzácná věc a moji rodiče jsou vzácně starostliví, přinutím Marťu otočit auto zpět, a po cestě do Punakaiki tudíž profrčíme rovnou třikrát. Jo, není nad dobu, kdy žádné mobily nebyly, já to říkám pořád.

Po příjezdu do Punakaiki se udělá opět moc hezky a my tak absolvujeme vcelku příjemnou procházku k pancake rocku. Marťa k tomu zapsal do deníku stručné cituji „pancake rock nejdřív neuchvátil, ale pak teda jo“. Já bych to hodnotila jako vcelku zajímavé zpestření dnešního zevlingu, můžete se o tom přesvědčit na fotografiích.
Dále navštěvujeme zdejší informační středisko, abychom se informovali o počasí v následujících dvou dnech, neboť plánujeme dvoudenní trek s názvem Inland Pack track. Samozřejmě, zákon schválnosti platí vždy a všude, takže se dozvídáme, že má začít počínaje zítřkem pršet. Jelikož je otázka počasí pro plánovaný trek klíčová, tak se domlouváme, že se půjdeme poinformovat pro jistotu ještě následující den ráno, a jedeme se ubytovat do nedalekého campu.

Camp je to sice buržoustský, ale tím, že v něm skoro nikdo není, si pobyt v něm vyloženě užíváme. Vaříme v pěkné kuchyňce, jíme v altánku, který jsme zabrali celý jen pro sebe, opalujeme se, pereme, čteme noviny, dopřáváme si teplou sprchu a vůbec si v tom svém dnešním chillingu tak nějak lebedíme. Holt přijdou čas od času všechny ty vymoženosti civilizace vhod.

P.S.: V novinách se toho dne dočítám, že mají na Zélandu krásné holky, podle slov manažerky nového TV pořadu dokonce pomalu nejkrásnější na světě. Obzvlášť luxusní kusy se pak údajně vyskytují na Jižním ostrově, tam by prý mohla dělat většina z nich z fleku modelky. Tato informace mě tak překvapí, že mi málem zaskočí čerstvě uvařená večeře a utvrzuji se v tom, že musím na blogu ještě před naším odjezdem založit rubriku Módní policie.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 15

Video: 1

Cestování - 15. den

Není nad přírodní budík, kdy vám nad hlavami vřískají poletující ptáci (opravdu to nebyl zpěv). Muchniček bylo večer tolik, že jejich nárazy do stěn stanu v nás vyvolaly mylný dojem, že prší. Poštípaní jsme od nich sice byli, ale ne tak moc, jak nám sliboval děda. Asi zafungovala část z naší víno-repelento-zabíjačko metody. Nechtěli jsme jim však dát další příležitost a rychle jsme se odtud pakovali (pozn. Anina - jak děda jsem sice poštípaná nebyla, ale chytla jsem to taky pěkně a od onoho dne začínají mé noci plné neklidného spánku a urputného škrábání). V dnešním plánu byla návštěva ledovců Franz Josef Glacier a Fox Glacier. Jinak si o slovo řekla po delší odmlce Bělucha.

U Fox Glacieru jsme se moc nezdrželi, neboť jsme k němu nenašli nějaký pěkný track, a tak jsme si jen vyvezli zadky k místu, odkud se dal vyfotit. Natankovali jsme, vypili kafe a jeli dál do Franz Josef Glacier, kde se nachází Roberts Point Track, podle chytré knížky náročný track zpestřený několika přechody přes prudce tekoucí řeky a výstupy po žebřících upevněných ve strmých skalních stěnách. My si to představovali však v daleko, daleko větších rozměrech. Naše první kroky samozřejmě vedly do informačního centra pozjišťovat, jaká je situace, přičemž jsem jako správný turista měl v ruce svou chytrou knížku. Překvapením bylo, že slečna Kristýna na informacích mi odpovídala česky, zatímco já na ni chrlil angličtinu.

Ještě větším překvapením bylo, že naše auto začalo blbnout. Bez problémů nastartovalo, ale jakmile jsem přeřadil na rychlost nebo zpátečku, tak to chcíplo. Když jsem pořádně šlápl na plyn a dodal otáčky a pak přeřadil, tak to párkrát zaškubalo a rozjelo se to. Dojeli jsme k tracku, ale po cestě jsem nesměl brzdit a už vůbec ne zastavovat. Doufal jsem, že až skončíme túru, najdu v této dědině nějakého automechanika.

Túra byla nádherná, potkali jsme bandu hůlkařů, kolem kterých jsme se prohnali rychlostí blesku, protože jsme i přes náročnost terénu rychlostí blesku skutečně šli, Anička alias neohrožená vůdkyně udávající běsné tempo spadla, přičemž se slovy „já padat umím“ spadla ještě dvakrát a pěkně se odřela (pozn. Anina - tak budiž mi aspoň k dobru, že jsem, vědoma si své vlastní viny, ani necekla a posbírala se stejnou rychlostí, s jakou jsem valila vpřed. Od tohoto dne jsem tudíž bohatší nejen o několik desítek štípanců, ale taky o pár krvavých šrámů alias starých ran z Vietnamu.). Celou cestu jsem vymýšlel plány, co budeme dělat, jestli s autem nehneme. Na zpáteční cestě jsem ucítil kouř. Bylo mi trochu divné, že si tady někdo udělal táborák, ale tak říkal jsem si proč ne. Po chvíli to bylo cítit víc a trochu se i zatahovalo, místy s trochou rudého nádechu a popelu poletujícího vzduchem. Tak jsme pochopili, že někde hoří (Anin - tos pochopil ty, já už jsem několik minut mlela o tom, že se mi to nelíbí, že někde hoří a že uhořet jedna z nejbolestivějších smrtí vůbec. Holt se ve mně asi po těch pádech znenadání probudila bezpečností složka). První mě napadlo, jestli to náhodou nebylo naše auto a už jsem se viděl, jak na NZ otrocky dřu po zbytek života a splácím škody napáchané ohněm na lese. Protože jsme chtěli vědět, kde zhruba hoří, sešli jsme k řece, kde bylo vidět poletovat i popel. Tou dobou se provoz helikoptér zdesetinásobil.

Rudo bylo až za kopcem. Nevěděli jsme, jestli jít dál nebo zůstat u řeky a čekat, až nás někdo vyzvedne. Jeden starší pán se nezalekl nápisů „Nebezpečné! Řeku nebroďte!“ a po prvním neúspěšném pokusu se vydal dál protiproudu v naději, že to někde půjde. My jsme se vydali po trati zpátky k autu. Potkali jsme 4 lidi, kteří šli teprve k ledovci, tak jsem byl klidný. K autu jsme dorazil bez problémů, vydesinfikovali Aninovy rány z Vietnamu slivovicí a po několika marných pokusech, kdy už to vypadalo, že se pryč nedostaneme, jsme se rozjeli zpět k vesnici.

Kristýna na informacích nás nasměrovala na mechanika, tak jsme k němu stylem "hlavně moc nebrzdit" dojeli. Zrovna odjel odtáhnout nějaký vrak, tak jsme strávili romantickou půlhodinku před jeho dílnou; já vařím jídlo, Anin fotí zranění tohoto i předešlých dnů a půvabný palouček před automechanikovým domem. Asi po půlhodině přijede mechanik, chvilku to štubuje, strká všude šroubovák a pak řekne, že mám málo otáček na volnoběh a že neví, co s tím. Ukázal nám však, jakým způsobem jet. Jednu nohu na brzdě, druhou přišlápnout víc plyn, zařadit, a pokud auto nezdechne, tak pustit brzdu. Při každém zpomalení jsem pak musel vždycky stát na brzdě a na plynu (něco mi říká, že takto auto asi navrženo nebylo). Za těch 10 minut si naúčtoval 20 NZD a s větou „šak řídit můžete“ nás poslal do většího servisu (pozn. Anina - situace ne nepodobná scéně z Vesničko má středisková, kde Rudolf Hrušínský alias lékař dává pacientovi moudrou radu k nezaplacení "A otočit celý se můžeš? Tak vidíš.")

Noc jsme strávili opět u jezera, v kempu Lake Ianthe, ale much tu bylo o trochu míň než předchozí den. Prvním bodem zítřejší dne je koupit noviny a zjistit, co to bylo za požár. Vsadím se, že oběť bude jen jedna a tou bude utopený pán, který se snažil přebrodit řeku.

Mezitím

Návštěvnost blogu jistě klesla z 5 lidí na 3, ale já se nenechám odradit a dál volný průchod svému spisovatelskému průjmu. Nynější situace není zrovna pro spisování nijak příznivá. Anička, která měla psát další den cestování, má místo jednoho prstu klobásu a celkově je její pravá ruka vhodná tak akorát na amputaci a do kafilerky. V ČR se možná to šrotovné nezavede, ale já bych za Aničku stejně asi nic nedostal, tak mi to tak nevadí.

Zatímco jsme tři týdny psali o našich výpravách, sháněl jsem si práci. Arab mě nechtěl a tak jsem bloudil po ChCh a ptal se všude možně a většinou mi s obličej co-tady-vůbec-chceš bylo řečeno, že je jim to velice líto, ale nejsem vhodný kandidát. Užuž jsem se viděl, jak si mě Anička vydržuje do konce pobytu na nádherném NZ. V ten okamžik se však ozval Arab, že mě teda na pár hodin zase vezme, že totiž chce připravovat jakési lunch-boxy, tak že bych je jako balil. Dva dny nato, se ozvali z jiného fast foodu. Anička díky svým arabským konexím se taky poptala a jedni Číňani z tureckého Kebab Masters řekli, že si mě teda zkusí. Hned první den zkušebky mi navrhli práci na plný úvazek, teda něco přes 30 hodin. Arab mi následně nabídl taky práci okolo 35 hodin týdně, protože jeden člověk jeden na 3 měsíce domů. Takže se momentálně strhla o mě strašná bitka.

V obou mě nabádají, abych v té druhé práci dal výpověď. Tento týden to však vypadá tak, že mám volnou středu a všechny večery. Oba slibují a kde nic tu nic. Mám v plánu dělat v obou, kdyby mě v jedné zas najednou nepotřebovali, tak ať mám aspoň něco. Možná hodin bude až moc, protože bych dělal přes oběd u Číňana a večer u Araba. A pak, až budeme mít moc peněz, někam pojedeme. Měl jsem v plánu něco jako týden leháro třeba na Bali, pak po stopách Rudých Khmérů a Vietcongu a nakonec na kafíčko za babičkou, ale můj dobrodruh už mě tahá na Aconcaguu a láká na A H1N1 (lidově prasečí) chřipku.

A za zbylé peníze si vás ještě všechny kúpime!