Perličky ze Zélandu

Dnes nemáme moc co na práci, ráno jsem byla na pohovoru v agentuře, která mi do dvou tří týdnů slibuje spousty práce (v Chirstchurchi konečně propukne turistická sezona). Fahi právě odběhl, aby se mohl statečně rvát o pozici Kitchen Handa, tak zase něco napíšu. Bude to pár postřehů ze Zélandu, snad by mohly zaujmout jedince, kteří se sem někdy v budoucnu chystají zavítat tak jako my.

1. Zima jak v psírně

Ano, přátelé, musím přiznat, že ohledně počasí na Zélandu jsem byla hodně naivní a nejspíš jsem si podvědomě myslela, že se tato země nachází někde poblíž rovníku (odpovídá tomu i skladba mého šatníku, který tvoří z velké části sukně a tílka, mám tu jen jednu teplejší mikinu Husky, kterou jsem od příjezdu nesundala a brzy mi nejspíš vroste do kůže). Vůbec jsem se před odjezdem ráda vytahovala, jak si jedu užívat nejdelší léto mého života, ovšem skutečnost je poněkud jiná. Je tady totiž zima jak v psírně. Z informací, které mi pravidelně poskytují někteří věrní přátelé a rodina vím, že ČR na tom není v současné době o moc lépe, nicméně v ČR se nestaví tak otřesné domy jako tady na Zélandu. Něco tak hrozného a odfláknutého se často nevidí, jak už psal Fahi, nemá to žádné těsnění, okna jsou příšerně tenká, takže je vítr snadno profoukne a nebýt svépomocné izolace v podobě igelitu a lepící pásky, měli bychom v pokoji za větrného počasí solidní tornádo. Od příjezdu tady klepu kosu, protože topení je otřesně drahé, chodím i spím v několika vrstvách a ráno smutně pozoruju, kterak mi při hovoru stoupá kouř od pusy. Už jsem z toho i onemocněla, což mi na náladě taky zrovna nepřidává, ale na druhou stranu se tady postupně otepluje a horší už to nebude. Bylo mi řečeno, že si na to postupně zvyknu, tak v to pevně doufám (ostatně nic jiného mi ani nezbývá).

2. Vysoké životní náklady

Pro našince je na Zélandu opravdu dost draho. Po počátečním šoku při první návštěvě supermarketu ale můžu říct, že si tady zatím hodujeme opravdu dobře (většinou máme to, co bylo zrovna ve slevě), a hlady tudíž netrpíme. O víkendu jsem uvařila takovou dobrotu, že se olizujeme ještě teď. Nájmy z bytů jsou tady rovněž dost vysoké, nejlevnější se pohybují kolem 150 NZD (1 NZD = cca 12 Kč) týdně + náklady na energii (cca dalších 50 NZD týdně při velmi, ale opravdu velmi šetrném užívání topení, bez něj míň).

3. Kiwiangličtina

Tušila jsem, že budu mít se zdejší angličtinou po příjedu problémy, a jak jsem předpokládala, tak se také stalo. Mají tady různé vychytávky, tam, kde se v angličtině normálně vyslovuje e, říkají Novozélanďani zásadně i, takže například chleba (bread) vysloví jako brid, atd. Dohromady s rychlostí zdejší mluvy se z této hybridoangličtiny stává pro zlínské hotentoty mého typu smrtelná kombinace, kdy nestačím napínat uši, valit oči, zavírat pusu a vůbec vznikají různé veselé příhody, za všechny zmíním odpověď na dotaz ohledně mého příjmení, která zněla O.K. :-) Bohužel také zjišťuju, že čtení a mluvení jsou hodně odlišné dovednosti, takže přestože jsem např. celou svou diplomku bez problémů přeložila z odborných anglických článků, tak můj mluvený projev je na úrovni základní školy, neboť jsem za celou vysokou anglicky v podstatě nepromluvila.

4. Na Zélandu jsou taky socky

Socky patří mezi skupinu obyvatelstva, kterou jsem zatím měla možnost poznat nejlíp, neb hojně využíváme zdejší MHD. Ta vůbec není na takové úrovni jako u nás doma, hlavním dopravním prostředkem je tady auto a řidičák tu nemají pouze naprostí zoufalci a nezletilí (případně důchodci). Z toho se dá snadno odvodit skladba osazenstva v autobusech. Velkou část socek tvoří Maoři, kteří jsou tady oblíbení asi jako cikáni v ČR. Jinak jsem překvapivě zjistila, že novozélandské socky smrdí a vypadají úplně stejně socky české. Našinec si tady tudíž místy přijde jako doma na starém dobrém Hlaváku. Jen Nový Prostor tady zatím nezavedli.

5. Pestrá TV zábava

Televize na Novém Zélandu mně otevřela nevídané rozměry. Stále objevuji nové, netušené věci, a to jsem ještě pořádně neprozkoumala všechny kanály! Je tady opravdu pestrá nabídka pořadů, mezi nimiž vedou v oblíbenosti především pořady o vaření, reality show, seriály nebo třeba psychologické poradny v přímém přenosu. Filmy se tady vysílají jen zřídka a hojně je přerušují reklamy. Jak už bylo řečeno, oblíbili jsme si zvláště jednu americko-japonskou reality show, kterou byste si taky určitě zamilovali. Přála bych vám vidět ta radostná šikmá očka japonského publika, když Amíci padají na tříkolce do ledové vody, sejou rýži v bahně nebo skáčou po obrovských nafukovacích balonech, z nichž padají do bláta. Kdo by to byl do nich řekl. Včera jsme ovšem objevili kanál, který naší oblíbené reality show co do kvality hodně konkuruje. Je to přímý přenos z kamer, které si někdo nainstaluje na zahradě, takže se můžete hodinu kochat pohledem např. na prázdnou zahradní houpačku, nebo (jak tomu bylo včera) sledovat frekventované ptačí krmítko. To vše je obohaceno nějakou hezkou hudbou, u ptactva v krmítku například hrála stará dobrá hitovka We don´t need no education. Na chvilku jsem se zamyslela, jak dlouho se na toto vydrží někdo dívat, když jsem se zanedlouho přistihla, že už delší dobu hypnoticky sledujeme i s Fahim krmící se sýkorky! Nevídaná věc, řeknu vám.

To je pro dnešek vše, beztak to pravděpodobně přečte do konce jen pár nejotrlejších jedinců. Jinak dneska nám solidně hrabe, už od rána děláme hrozné kraviny a vůbec se chováme jako pomoši, myslím, že není třeba to tady detailněji popisovat, někteří z vás si to jistě dokážou dobře představit (tyhle věci mi jdou). Stále přemýšlíme nad různými možnostmi výdělku, další nápad je prodej smažáku, ale chybí nám počáteční kapitál. Tímto apelujeme na vás na všechny, abyste posílali své příspěvky, číslo bankovního účtu poskytneme velmi brzo. Nakonec se ale stejně nejspíš rozhodneme Novozélanďany obohatit zcela zadarmo, bez jakékoliv protihodnoty, tak budeme velkorysí. Plán spočívá v šíření české mentality, zejména pak českého cynismu a upřímného vykreslení osobního rozpoložení (tzn. stojí to za hovno). Myslím, že v tomto se od nás mají Kiwi hodně co učit. Tak já končím, nechávám prostor Fahimu a vzhledem ke kvantitě, ale i kvalitě toho, co jsem doposud napsala, se raději na nějakou dobu odmlčuji.

Loučím se s vámi pokřikem japonského moderátora "Haíííííí Madžidééé!" a přeji hezký den

Aninek

Práce na obzoru!

Tak už zase píšu. Ne, že bych byla takový grafoman, ale dnešní den je zatím opravdu v mnoha ohledech výjimečný, a proto si zaslouží hned několik příspěvků. Dnes jsme totiž, navzdory ranní trudnomyslnosti, v dobrém rozmaru. Osobně si myslím, že za to může notná dávka zoufalosti, která v určité (téměř maximální) míře dokáže s člověkem divy, až se daný jedinec stává postupem času otupělý vůči všem dalším nezdarům, a všechny ty peripetie mu naopak přijdou velice legrační. Tak nějak by se dala popsat nálada v našem táboře. Cestou z knihovny bylo tudíž velmi veselo, vzpomínali jsme mou babičku, velmi to osvícenou ženu, která má přes pokročilý věk ve všem jasno a jak se ukázalo, má rovněž svatou pravdu. Ne nadarmo mi říkala Oj cérko, kam se to vydáváš, šak je tě tam hovno potřeba. Fahi se mě cestou ptal, jestli bych chtěla jet domů, ale opáčila jsem, že nikoliv, že bych ještě před samotným odjezdem chtěla pořádně rýt držkou v hnoji a vychutnat si to tady do poslední hořké kapky, když už jsem celý tento výlet spískala a ještě to zafinancovala jeho poctivě našetřenými prostředky (a mých drahých rodičů). Dále jsme probírali možnosti rychlého a vysokého výdělku, a hned jsme objevili dokonce vícero slibných příležitostí! Fahiho napadl velmi osvícený nápad prodeje vlastních orgánů, nejlépe ledviny, což by nám mohlo v případě padnutí na velmi zoufalého jedince vynést takový obnos, že bychom se tady mohli ještě nějaký ten pátek bezstarostně válet a čekat na to, až nám pečení holubi vletí sami do huby. Mě zase napadlo vydělávat si hledáním ztracených novozélandských psích mazlíčků (rozuměj smetáků), za jejichž nález slibují zdrcení majitelé tučné sumy. Druhá, radikálnější varianta, by byl rovnou únos z jejich zateplených, luxusních ubikací a následné vydírání zoufalých psovodů. Mezi tímto veselým rozjímáním jsem stihla rozdat další CV do jedné kavárny a restaurace (přičemž jsem zjistila, že má angličtina se přeci jen lepší a dokonce zvládám i nekoktat) a následně jsme zamířili do jednoho ze zdejších supermarketů, kde se hodlal Fahi ucházet o prestižní pozici zelináře. Když v tom si Marťa všimnul, že mám na telefonu nepřijatý hovor! Šok, panika jak prase, vidina dalšího trapasu po telefonu, to všechno obohacené o velmi nepatrnou jiskru naděje na nějakou pracovní nabídku. Volám, opět se omlouvám, že po telefonu skoro nerozumím a že to spojení je hrozně špatné, druhá strana je ale v klidu a vesele mi sděluje, že se rozhodla dát mi šanci a bere mě!!! Džouker z kavárny zabral, asi na něj zapůsobilo, že nejsem Hydroprasnice (nejsem totiž prasnice, ale jen hydra) a slitoval se nad mým těžkým údělem nezaměstnané osoby v Christchurchi. Další týdny (neřkuli celý život) tudíž zasvětím německým klobásám (pevně doufám, že jsem to z toho mála, co jsem mu rozuměla, dobře pochopila a nejedná se o džob v pornoprůmyslu). O víkendu nastupuju a už se nemůžu dočkat, těším se do práce jak malé děcko. Na tu počest jsme si koupili lahev vína a míníme se dneska pořádně zbořit, myslím, že je k tomu důvod. Tak to je asi pro dnešek vše, mějte se rádi děcka, pomáhejte starším a hlavně je poslouchejte, mají totiž až na výjimky pravdu, něčemu zasvěťte svůj život, ať už je to škola, káva či německá klobása, nemluvte sprostě a hlavně hleďte s optimismem do budoucna. Toť poselství pro dnešní den.

Váš drahý Aninek

Jak na tom jsme... II

No tak já taky přispěju trochou vody do mlýna, vidím, že chodím s hotovým spisovatelem, co všechno tady na tom Zélandu neobjevím... Fahi jde za chvíli chodit po městě s reklamou na prací prášek nebo na vložky, takže mám na psaní dost času. Určitě ho vyfotím v akci, abyste z tohoto jedinečného počinu měli taky nějaký zážitek. Jinak bych náš dosavadní pobyt tady shrnula do jedné vypovídající věty - je to tady na posrání. Nevím, co tady vlastně pohledávám, když jsem svůj život nezasvětila kávě (a to ještě ne ledasjaké, ale novozélandské) nebo práci v kuchyni. Ještě minulý týden jsem měla za to, že se mi rýsuje závratná kariéra v Mekáči, ale škaredě jsem se přepočítala. Manažer Dan Harrington (to jméno asi do smrti nezapomenu) se na sjednanou schůzku nedostavil a přes veškerou snahu domluvit si s ním novou schůzku a podlejzání ve stylu "Práce v mekáči byla vždycky mým snem" se už neozval. Začínám pomalu chápat, že jsem tady ta největší nula, ještě k tomu s hotentotskou angličtinou, a že každý usoplený a smrdutý Maor v autobuse má větší naději najít si práci než já. Psychická kondice je kolísavá, někdy se vyskytuje pod bodem mrazu, ale občas se dostane do nenadálých výšin, jako třeba tento den. Někdy nám náladu zlepší reality show, ve které jsou vybraní Amíci zavření ve vile kdesi v Japonsku a musí mezi sebou bojovat v různých vypečených disciplínách (o výkonu japonského moderátora ani nemluvím), někdy něco jiného a nečekaného, v mém případě to byla dnešní ranní káva s jedním vtipálkem, jehož džouky mi zlepšily náladu nejspíš až do zítřejšího rána. Možná se mi rýsuje džob ve stánku s germánskýma párkama. A možná třeba kariéra u tyče, co já vím, skoro jsem mu totiž nerozuměla :-) Jinak s těma Hydroprasnicema je to svatá pravda, jen bych to ještě doplnila o fakt, že kluci tady vypadají jako Hydrovepři. No zkrátka a dobře, Fahi si může mnout ruce, protože mu nejspíš po celou délku našeho pobytu zůstanu věrná. Víc toho asi už nenapíšu, protože jsem se vyčerpala u předlouhého emailu kamarádce (rozuměj vyčerpala jsem svou zásobu sprostých slov). Tak to je, drazí přátelé, opravdu všechno. Loučím se s vámi ze slunného, zasraného Christchurche a přeji příjemný den :-)

Jak na tom jsme...

Ahojte,

říkal jsem, že vám napíšu veselé historky, až bude všechno v cajku a v klidu. Dneska jsem se ale s náladou propadl přes krásnou, čirou, slanou vodu a nádherný, světlý, hebký písek do bahna plného polámaných, ostrých mušlí a tvrdých šutrů, v místech připomínající beznadějnou prohlubeň Challenger v Mariánském příkopu (už po této větě se mi však nálada zlepšila).

Situace se má tak, že za 2 týdny práci nemáme. Samozřejmě jsem nečekal, že nás tu přivítají s otevřenou náručí jako objevitele Jamese Cooka, ale že budou chtít zkušené lidi i na pitomého poskoka v kuchyni (s honosným názvem Kitchen Hand) to taky ne. O srandu zas není nouze. Např. v restauraci mají napsané "Staff wanted", ale vedoucí je nějaká asiatka (je tu hodně Korejců a Japonců), takže se s ní nedá domluvit - pak zkoušejte hledat práci.
Dneska máme v plánu zajít do Mc Donald's a do Pak'n'Save (nejlevnější supermarket) a optat se. Registroval jsem se do nějaké agentury a teď mi z ní volali, že mají na zítra práci - od 10 na 4 hodiny bych nosil billboard, tzn. to, co dělají černoši v Praze (na to jsem nemusel jezdit přes půlku světa, černý jsem na to taky dost). No když nevyjde mekáč, tak je to jasné…
Jinak jsme teda po příjezdu bydleli asi 10 dní u kámoše (Kuba), který tu dělá malíře pokojů (na to jsou potřeba taky aspoň 2 roky zkušenosti). No a teď zhruba 4 dny bydlíme ve svojem, takovém malé. Vchází se do kuchyni, přes malý obývák chodbičkou buď do ložnice, nebo do koupelny. Až bude první výplata, koupím foťák a uděláme nějaké foto (nejspíš akty) a pošlu odkaz.Na net chodíme do knihovny.
Dobré je, že je tu wi-fi zadarmo. Je tu i registrace a půjčování knih zadarmo. Ale není to jako normální tichá česká knihovna. Je tu dětský koutek, kam chodí matky s dětmi, chodí sem i nějací ti bezďáci se ohřát (moc jich tu není, ale v knihovně určitě nějakého najdete).
Lidi tu jsou milí (překvapivě i na úřadě), ale škaredí - na netu Anička našla, že nějací čeští borci tu holky nazývali Hydroprasnice. A pořádek tu je dobrý. Policajti zastaví každou bandu mladých děcek a hned jim něco domlouvají. V autobuse, jakmile něco uděláš, tak si řidič zavolá po cestě někde ochranku a ta tě vyhodí (to teda funguje asi jen v centru). Jinak bez autobusu a auta, se někam dostat je problém, protože to tady je jedna velká, dlouhá vesnice s 350.000 obyvateli. Vysokých domů je tu asi 10, a to jen v centru. Lidí bydlí v rodinných domcích, které nejsou zaizolované a strašně rychle promrznou. Topit se samozřejmě dá, ale převážně prostřednictvím elektrického topení, které zase žere moc elektřiny a elektřina je drahá…ještě že jsme si vzali spacáky, sice tenké, ale i tak. Pro případy nachlazení jsme sebou vzali litr a půl lékařské slivovice (litr padl u Kuby).
Jestli vás ještě můžu poprosit, napište mi, jak se jmenuje vaše pracovní pozice a kolik si vyděláváte, ať můžu být ještě víc nasraný. Díky
Fahi