Práce na obzoru!

Tak už zase píšu. Ne, že bych byla takový grafoman, ale dnešní den je zatím opravdu v mnoha ohledech výjimečný, a proto si zaslouží hned několik příspěvků. Dnes jsme totiž, navzdory ranní trudnomyslnosti, v dobrém rozmaru. Osobně si myslím, že za to může notná dávka zoufalosti, která v určité (téměř maximální) míře dokáže s člověkem divy, až se daný jedinec stává postupem času otupělý vůči všem dalším nezdarům, a všechny ty peripetie mu naopak přijdou velice legrační. Tak nějak by se dala popsat nálada v našem táboře. Cestou z knihovny bylo tudíž velmi veselo, vzpomínali jsme mou babičku, velmi to osvícenou ženu, která má přes pokročilý věk ve všem jasno a jak se ukázalo, má rovněž svatou pravdu. Ne nadarmo mi říkala Oj cérko, kam se to vydáváš, šak je tě tam hovno potřeba. Fahi se mě cestou ptal, jestli bych chtěla jet domů, ale opáčila jsem, že nikoliv, že bych ještě před samotným odjezdem chtěla pořádně rýt držkou v hnoji a vychutnat si to tady do poslední hořké kapky, když už jsem celý tento výlet spískala a ještě to zafinancovala jeho poctivě našetřenými prostředky (a mých drahých rodičů). Dále jsme probírali možnosti rychlého a vysokého výdělku, a hned jsme objevili dokonce vícero slibných příležitostí! Fahiho napadl velmi osvícený nápad prodeje vlastních orgánů, nejlépe ledviny, což by nám mohlo v případě padnutí na velmi zoufalého jedince vynést takový obnos, že bychom se tady mohli ještě nějaký ten pátek bezstarostně válet a čekat na to, až nám pečení holubi vletí sami do huby. Mě zase napadlo vydělávat si hledáním ztracených novozélandských psích mazlíčků (rozuměj smetáků), za jejichž nález slibují zdrcení majitelé tučné sumy. Druhá, radikálnější varianta, by byl rovnou únos z jejich zateplených, luxusních ubikací a následné vydírání zoufalých psovodů. Mezi tímto veselým rozjímáním jsem stihla rozdat další CV do jedné kavárny a restaurace (přičemž jsem zjistila, že má angličtina se přeci jen lepší a dokonce zvládám i nekoktat) a následně jsme zamířili do jednoho ze zdejších supermarketů, kde se hodlal Fahi ucházet o prestižní pozici zelináře. Když v tom si Marťa všimnul, že mám na telefonu nepřijatý hovor! Šok, panika jak prase, vidina dalšího trapasu po telefonu, to všechno obohacené o velmi nepatrnou jiskru naděje na nějakou pracovní nabídku. Volám, opět se omlouvám, že po telefonu skoro nerozumím a že to spojení je hrozně špatné, druhá strana je ale v klidu a vesele mi sděluje, že se rozhodla dát mi šanci a bere mě!!! Džouker z kavárny zabral, asi na něj zapůsobilo, že nejsem Hydroprasnice (nejsem totiž prasnice, ale jen hydra) a slitoval se nad mým těžkým údělem nezaměstnané osoby v Christchurchi. Další týdny (neřkuli celý život) tudíž zasvětím německým klobásám (pevně doufám, že jsem to z toho mála, co jsem mu rozuměla, dobře pochopila a nejedná se o džob v pornoprůmyslu). O víkendu nastupuju a už se nemůžu dočkat, těším se do práce jak malé děcko. Na tu počest jsme si koupili lahev vína a míníme se dneska pořádně zbořit, myslím, že je k tomu důvod. Tak to je asi pro dnešek vše, mějte se rádi děcka, pomáhejte starším a hlavně je poslouchejte, mají totiž až na výjimky pravdu, něčemu zasvěťte svůj život, ať už je to škola, káva či německá klobása, nemluvte sprostě a hlavně hleďte s optimismem do budoucna. Toť poselství pro dnešní den.

Váš drahý Aninek