Nemoc

Už čtvrtým dnem ráno pociťuju zvýšenou teplotu, lehké pálení očí a taky pšikám, což je u mě předzvěst nemoci. Dámské čtenářky si teď určitě říkají „Chlapská rýmečka“ (terminus technikus, jenž na mě vybalila Anička). Ale tohle je jiné než mají ostatní muži. Mám strach, že se z toho nedostanu a umřu. Možná napíšu závěť ve prospěch Vesmírných lidí... Tak se tedy léčím, doušky čaje s medem zapíjím loky slivovice. I přesto, že mám v rodině dva doktory (v Bangladéši a jeden z nich je dokonce pediatr), tak lepší léčbu neznám. Škoda, že je jí pouze půllitru (mami musíš na Vánoce poslat, moc moc).

Při tom všem se dívám na TV a lovím dálkovým ovladačem kanály, což Anička zrovna moc neoceňuje (pro pochopení doporučuju one-man show Caveman). Hlavou mi probíhalo: „To je blbost, na tomhle kanálu taky, tady taky a tady…“ Můj zrak spatřil něco neskutečného. První jsem myslel, že se jedná o reprízu seriálu. Ale poznal jsem jen dvě herečky, navíc staré, a mnoho nových a neznámých herců. Říkal jsem si, že to určitě není ono. Po reklamě však naskočil proužek s titulkem: Beverly Hills 90210. Neuvěřitelné! Brenda nacvičuje pravděpodobně s mladými studenty z Beverly Hills Junior High nějaké skvělé představení, přičemž ji po zkoušce poprosí jakási nová holka, aby si poslechla její zpěv. Následně se Brenda a Kelly pustí do křížku, jestli ji vzít nebo ne. Musím ale konstatovat, že mě to moc nezaujalo jako před 15 lety. Obě přední herečky působily stejně připitoměle jako v posledních řadách seriálu.

Při jedné takové lovící akci jsem v TV narazil na nový sport, který tu frčí. Sport, kdy se banda namakaných borců zapře do druhé skupiny namakaných borců a podaří se jim s šišatým balónem nehnout ani o cenťák, není třeba moc zmiňovat. Ale netball, dámy a pánové, to je hra. Nejdřív jsem se domníval, že na Nový Zéland nedorazily basketbalové koše s deskami. Oba koše vzezřením připomínají spíše koš z Hip, hap, hop. Nikdo ale žádná jména nevyvolává, jak jsem zvyklý. Hraje se podobně jako v basketu s tím rozdílem, že ten, kdo má míč, nemůže běhat, ale pouze přihrát nebo hodin na koš.

Tím však moje studna novozélandských bizardních sportů nevyschla. Dalším je něco, co by se snad dalo popsat jako vodní polo-kajak-lakros. Dva týmy po pěti (možná šesti) hráčích v kajacích házejí míčem do branky, jenž je zavěšen ve výšce nad vodou zhruba ve výšce pádla, přičemž může samozřejmě brankář (většinou ten, kdo je poslední) využít padlo k bránění. Taky se kajakáři navzájem podebírají a nebezpečně mávají pádly. Dostat pádlem do nosu, to musí být paráda. Na to, jak jsou kajaky dlouhé, je bazén překvapivě malý – pár záběrů a jste na druhé straně. Nevím jakou má tento sport popularitu, v lázních však byla všechna místa v hledišti zaplněná. Na druhou stranu tam ale taky bylo asi 6 týmů, tak to možná byli všechno rodiče.

Mně se tuto hru asi nepodaří vyzkoušet. Pomineme-li nepravděpodobnost seznámení s některým z profesionálních hráčů, tak největší problém vidím v tom, že se na kajaku vždycky točím dokola, takže bych nebyl užitečný ani jako brankář. Hodil bych se leda tak k matení protihráčů, moje taktika by byla však asi brzo odhalena… Jakmile se ale přestěhujeme ke Kubovi, což bude tuto neděli, tak v příhodném počasí zkusím na pláži kite. V plánu máme taky zajít na golf a zkusit surf. Ještěže si pamatuju aspoň jedno pravidlo, jak se vyhnout případnému útoku žraloka: Jít na surf ve větší skupině. Pak je menší pravděpodobnost, že si vybere Vás!