Jak se slavilo na NZ

Tak nějak nevím, odkud mám vlastně začít, protože od doby vzniku mého posledního příspěvku se toho celkem dosti událo... Tak například jsme byli na úplně prvním větším výletě; kempovali jsme u zálivu Pigeon Bay na východním pobřeží NZ. Moře tam má azurovou barvu, přesně takovou, jak ji všichni známe z propagačních letáků cestovních kanceláří, o kterých jsem si donedávna myslela, že musí být upravovány ve photoshopu. Bohužel, má to jeden háček, a sice, že se v ní nedá koupat. Bez neoprenu v ní mohou plavat pouze Novozélanďané, což je zvláštní druh člověka, tzv. Homo novozelandae, který má zcela jiný termoregulační mechanismus než běžný, kontinentální člověk. Ale o tom už jsem vlastně psala v perličkách. Taky jsme slavili Vánoce, sice jsme na Štědrý den oba pracovali, ale i tak jsme kolem desáté večer zasedli k slavnostní hostině, i tu svíčku jsme si zapálili, podarovali se nějakým tím skromným překvapením a na závěr dokonce zapěli Štědrý večer nastal (i když přerušovaný salvami smíchu). Žádný kapr, ba ani salát, místo toho hovězí steak, křupavé pečené brambory a bohatá zeleninová obloha. Asi z toho zavedem novou tradici, protože po salátu s kaprem se nám nestýská. Zato cukroví na štědrovečerní tabuli nechybělo, za což můžu poděkovat vrchnímu kuchtíkovi Marťovi, který napekl hned čtyři druhy, na mé přání ořechové. Moc dobré to měl.

Včera jsme taky oslavili Nový rok, o čemž někteří jedinci už ví, neb jsem v lehce ovíněné náladě rozeslala do ČR vícero sms, odměnou mi budiž vyčerpaný kredit. Rozhodli jsme se slavit na náměstí, kde se měla tradičně konat nějaká ta silvestrovská zábava výběrové kvality. Mé představy o podobě takové akce, které jsem si přivezla z domu, se ale brzo rozplynuly, neboť jsme byli s Kubou znenadání zastaveni paní v zelené uniformě, která nám oznámila, že do alcohol free zóny s vínem rozhodně nemůžeme (držela jsem láhev přímo v ruce). Nevzdali jsme se, narvali víno do Kubova batohu, odebrali se k jinému vchodu a v klidu prošli až na náměstí (Martina, který dorazil o něco později, samozřejmě šacovali, hehe). Stejně by mě zajímala reakce těch zelenáčů, kdybychom museli otevřít Kubův batoh a kromě zmíněného vína by se jim naskytnul pohled na dvě objemné petky (nebo spíš kanystříky) od džusu a mléka, naplněné po okraj pivem. O dalším průběhu oslav raději dál psát nebudu, snad jen, že se odvíjel od toho, že jsme si během našeho pobytu na NZ téměř úplně odvykli pít alkohol, a naše prací zmožené organismy byly tímto nenadálým přísunem lehce rozhozeny... No... Možná i těžce. Jinak náměstí bylo sice alcohol free a chodily tam policejní hlídky, které kontrolovaly pořádek, ale úderem dvanácté se jim kontrola jaksi vymkla z rukou, na náměstí začly proudit ožralé živly a situace byla záhy velmi podobná té na českých novoročních náměstích.

Dále jsme učinili významné rozhodnutí týkající se naší budoucnosti na NZ. Můj šéf Hasan si totiž představoval, že u něj v prodejně budu otrocky dřít celý rok, takže jsme museli dát hlavy dohromady a zapřemýšlet, jestli se zakopat s vyhlídkou stálé práce na rok v Christchurchi, nebo mu dát po třech měsících sbohem, procestovat jižní ostrov a vrhnout se do nejistého hledání nové práce na úplně jiném místě i ostrově. Vyhrála varianta číslo dvě a myslím, že za nás za oba můžu říct, že už se nemůžeme dočkat konce února, kdy to tady zabalíme a vyrazíme na cesty. Představa další otročiny v prodejně Mefco se mi vskutku příliš nezamlouvala.

Hasanovo sekýrování a poučování je opravdu nevyčerpatelné, předevčírem mě například učil, jak se správně vytírá podlaha. Jojo, to není jen tak, vytřít podlahu, je to věda. Vzhledem k tomu, že po mně už třetí den v práci vyžadoval, abych si dokonale pamatovala tlačítka všech produktů na touchscreenu, a také vlivem jeho nechápavých pohledů, kdykoliv jsem nevěděla jak udělat něco, co jsem nikdy předtím nedělala nebo mi bylo jednou v rychlosti ukázáno (celkem často tam operuji s šeky na vysoké částky, takže mě občas opravdu polívalo horko), chytla mě docela slušná schíza, že asi zrovna nepatřím mezi nejbystřejší bytosti. Řečeno na rovinu, měla jsem opravdu vážné obavy, že jsem debil. Dokonce jsem se svěřovala Marťovi, že mám vážnou starost o svou duchapřítomnost, a že jsem zjistila, že si třeba nepamatuju přesný sled svých činností včera nebo předevčírem (Hasan se mě občas na něco zeptá a diví se, že nevím). Naštěstí mě trochu uklidnila Tina (má předchůdkyně), která zavítala do obchodu a vyjádřila mi obdiv, že jsem se tak všechno za krátkou dobu naučila. Jí to prý trvalo pět měsíců. Tak nevím, jestli ze mě chce Hasan sedřít kůži, protože cítí potenciál českého plebejce, který je na rozdíl od Kiwáků schopen deset hodin nonstop dřít za minimální mzdu, nebo jsou Arabáši od povahy takoví... Alžoš na Fahiho taky pořád křičel faster faster a když pak Martin viděl rychlost ostatních pracovníků, tak se nestačil divit.

Co bych ještě tak pověděla... Asi se taky krátce vyjádřím ke zdejší policii v autobusech, i když autobusáci by si asi zasloužili celý jeden dlouhý příspěvek pouze na svůj účet. Samozřejmě, že výjimky potvrzují pravidlo, ale jinak jsou to vesměs idioti, nevím jak jinak to napsat. Nejen že vůbec nedodržují časový rozpis, takže člověk musí chodit na zastávku preventivně o deset minut dřív. Taky trpělivě vyčkávají, až člověk (jdoucí na zastávku pouze o pět minut dřív) dosprintuje k předním dveřím, aby je vzápětí mohli před obličejem nebožáka škodolibě zavřít a popojet na další zastávku, kde následně deset minut stojí, aby trochu srazili náskok (a nejspíš se svíjí v orgasmických křečích při představě, jak to tomu pitomci hezky natřeli).

Začínám taky trochu přemýšlet, jestli tady náhodou Angláni vlivem ostrovní izolace trochu nezdegenerovali. Některé dotazy Kiwáckých zákazníků jsou totiž opravdu perly. Posledně se mě jedna paní s vážným výrazem ve tváři dotazovala, jestli je konzerva s fazolema to samé, jako konzerva s cizrnou. Další paní se zase velice zajímala, jestli se arabský sirup rovněž používá tak, že se do něj nalije voda. Už je mi jasné, proč tady mají na každém produktě přesný návod k jeho použití a zároveň výstrahu, v jakých případech se rozhodně používat nemá. Kdysi jsem četla příhodu o tom, kterak nějaká americká lejdy strčila zmoklého psa do mikrovlnky a následně se soudila s výrobcem, že nenapsal do návodu upozornění, že produkt není určen k sušení zvířat. Tehdy jsem nevěřila, že někdo může být tak tupý, a danou paní jsem podezřívala spíše z vypočítavosti a úmyslu vydělat balík. Jak se ale ukazuje, lidská blbost je zřejmě nekonečná.

Tak to je vše, mám pocit, že jsem zase jednou překonala rekordní délku dosavadních příspěvku, ale kdo ví, kdy se zase dostanu na internet a hlavně, kdy budu mít zase chuť a sílu něco napsat. Po práci se vymýšlí celkem nevalně. Takže ještě jednou všem vinšuju šťatný a úspěšný Nový rok a loučím se.

Aninek