Mezitím

Návštěvnost blogu jistě klesla z 5 lidí na 3, ale já se nenechám odradit a dál volný průchod svému spisovatelskému průjmu. Nynější situace není zrovna pro spisování nijak příznivá. Anička, která měla psát další den cestování, má místo jednoho prstu klobásu a celkově je její pravá ruka vhodná tak akorát na amputaci a do kafilerky. V ČR se možná to šrotovné nezavede, ale já bych za Aničku stejně asi nic nedostal, tak mi to tak nevadí.

Zatímco jsme tři týdny psali o našich výpravách, sháněl jsem si práci. Arab mě nechtěl a tak jsem bloudil po ChCh a ptal se všude možně a většinou mi s obličej co-tady-vůbec-chceš bylo řečeno, že je jim to velice líto, ale nejsem vhodný kandidát. Užuž jsem se viděl, jak si mě Anička vydržuje do konce pobytu na nádherném NZ. V ten okamžik se však ozval Arab, že mě teda na pár hodin zase vezme, že totiž chce připravovat jakési lunch-boxy, tak že bych je jako balil. Dva dny nato, se ozvali z jiného fast foodu. Anička díky svým arabským konexím se taky poptala a jedni Číňani z tureckého Kebab Masters řekli, že si mě teda zkusí. Hned první den zkušebky mi navrhli práci na plný úvazek, teda něco přes 30 hodin. Arab mi následně nabídl taky práci okolo 35 hodin týdně, protože jeden člověk jeden na 3 měsíce domů. Takže se momentálně strhla o mě strašná bitka.

V obou mě nabádají, abych v té druhé práci dal výpověď. Tento týden to však vypadá tak, že mám volnou středu a všechny večery. Oba slibují a kde nic tu nic. Mám v plánu dělat v obou, kdyby mě v jedné zas najednou nepotřebovali, tak ať mám aspoň něco. Možná hodin bude až moc, protože bych dělal přes oběd u Číňana a večer u Araba. A pak, až budeme mít moc peněz, někam pojedeme. Měl jsem v plánu něco jako týden leháro třeba na Bali, pak po stopách Rudých Khmérů a Vietcongu a nakonec na kafíčko za babičkou, ale můj dobrodruh už mě tahá na Aconcaguu a láká na A H1N1 (lidově prasečí) chřipku.

A za zbylé peníze si vás ještě všechny kúpime!