Cestování - 16. den

Noc je pro mě skutečným utrpením, neboť místo spánku zuřivě škrábu všechny štípance po muchničkách, které mě svým intenzivním svěděním po celou noc budily. Na stehně se mi dokonce po jednom takovém štípnutí vytváří velký červený flek, který střídavě pálí a svědí, takže se mé utrpení nadále stupňuje. Martin samozřejmě celou dobu spokojeně oddychuje a neslyší všechen ten hrůzostrašný vřískot a kvíkot kolem stanu, při kterém tuhne krev v žilách (i když je pravda, že oproti noclehu mezi stádem býků v rumunských horách to byl jen chabý odvar). V jednom okamžiku jsem měla dokonce podezření, že se z jezera vynořila lochneska, protože bylo slyšet hlasité cákání vody, ale neodvážila jsem se vylézt ze stanu a střetnout se s tou příšerou tváří v tvář, takže existence lochnesky zůstává i nadále obestřena tajuplnou záhadou.

V deníku se dočítám, že byl tento den ve znamení nefalšovaného zevlingu a chillingu, což by zřejmě vysvětlovalo, proč si na něj nemůžu detailněji vzpomenout. Přijíždíme do většího města Greymouth, které by v top 10 nejhnusnějších měst Nového Zélandu obsadilo zhruba pátou pozici, nakupujeme a poohlížíme se po zdejším bazénu, neboť se nám zase jednou zachtělo trochu teplých bublinek. Po příjezdu k budově, která vypadá jako smutný pozůstatek koncentračního tábora (dokonce je stále obehnaná ostnatým drátem) se ale s bublinkami rychle loučíme a zklamaně nastupujeme zpět do auta.

Dál se vydáváme do vesničky Punakaiki, kde se má nacházet turisticky atraktivní a proslulý pancake rock. Zhruba po 50 km si vzpomínám, že jsem z Greymouthu neodeslala sms našim, a jelikož je na celém Zélandu signál velmi vzácná věc a moji rodiče jsou vzácně starostliví, přinutím Marťu otočit auto zpět, a po cestě do Punakaiki tudíž profrčíme rovnou třikrát. Jo, není nad dobu, kdy žádné mobily nebyly, já to říkám pořád.

Po příjezdu do Punakaiki se udělá opět moc hezky a my tak absolvujeme vcelku příjemnou procházku k pancake rocku. Marťa k tomu zapsal do deníku stručné cituji „pancake rock nejdřív neuchvátil, ale pak teda jo“. Já bych to hodnotila jako vcelku zajímavé zpestření dnešního zevlingu, můžete se o tom přesvědčit na fotografiích.
Dále navštěvujeme zdejší informační středisko, abychom se informovali o počasí v následujících dvou dnech, neboť plánujeme dvoudenní trek s názvem Inland Pack track. Samozřejmě, zákon schválnosti platí vždy a všude, takže se dozvídáme, že má začít počínaje zítřkem pršet. Jelikož je otázka počasí pro plánovaný trek klíčová, tak se domlouváme, že se půjdeme poinformovat pro jistotu ještě následující den ráno, a jedeme se ubytovat do nedalekého campu.

Camp je to sice buržoustský, ale tím, že v něm skoro nikdo není, si pobyt v něm vyloženě užíváme. Vaříme v pěkné kuchyňce, jíme v altánku, který jsme zabrali celý jen pro sebe, opalujeme se, pereme, čteme noviny, dopřáváme si teplou sprchu a vůbec si v tom svém dnešním chillingu tak nějak lebedíme. Holt přijdou čas od času všechny ty vymoženosti civilizace vhod.

P.S.: V novinách se toho dne dočítám, že mají na Zélandu krásné holky, podle slov manažerky nového TV pořadu dokonce pomalu nejkrásnější na světě. Obzvlášť luxusní kusy se pak údajně vyskytují na Jižním ostrově, tam by prý mohla dělat většina z nich z fleku modelky. Tato informace mě tak překvapí, že mi málem zaskočí čerstvě uvařená večeře a utvrzuji se v tom, že musím na blogu ještě před naším odjezdem založit rubriku Módní policie.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 15

Video: 1