Kia Ora

Milý čtenáři,

doufám, že si nikdo z vás nemyslel, že bychom na vás zapomněli. To bychom si nedovolili. Problém ale byl v tom, že tu někdy v knihovně internet nejel a někdy nebyla nálada. Naši náladu lze popsat funkcí sinus nebo cosinus podle toho, z kterého bodu náš příspěvek začne. Jelikož bych začal pozitivním, využiju tedy křivky cos x (pro neznalé – pro x = 0 je cos 0 = 1).

Do města dojel známý cestovatel a zároveň můj spolužák ze středoškolských let Jirka Změlík, a jelikož dojel s narosteným knírem, častuji ho od té chvíle přezdívkou Jürgen, německý pornoherec a striptér. Ubytoval se s Lulu na dva dny u Kuby, přičemž nám první večer udělal výbornou večeři – mexické buritos, což se naučil za zimního pobytu na horách ve Wanace. Pak jsme svlažili hrdlo douškem piva a vína. Vypili se zhruba 3 lahve vína a 25 malých piv, ale celkem nás na to bylo sedm. Druhý den byl scénář stejný (ale bez večeře), a protože jsme k nim přijeli s prázdnou, šli jsme nakúpit pár lahviček piva. I když byl obchod, co by kamenem dohodil, ukecal jsem Jürgena, abychom jeli autem a nechal mě řídit. Jeho van neměl posilovače řízení (ještěže mám tak namakané ruce) a měl ještě táhlo na sytič, z čehož jsem byl značně v rozpacích, neboť jsem nevěděl, jak se s ním operuje. Nicméně jsme hlemýždím krokem dojeli v pořádku. V obchodě po nás všech třech chtěli průkaz, jelikož jeden z nás vypadal pod 25 (kdo asi), i když se pít může od 21 a piva jsem kupoval pouze já.

Mezitím jsme v knihovně v centru potkali další český pár, který se tady snaží probojovat na přední pozice Top 10 milionářů. Už v ČR si domluvili práci, a když přijeli a zeptali se, jak je to s internetem a kolik hodin budou asi pracovat, tak jim řekli, že mají vysoké nároky a že pravděpodobně dříve či později odjedou, tak ať radši odjedou hned.

Nálada se začala blížit hodnotě x = π/2 (cos π/2 = -1). Anička sice dostala práci a šéf restauračky ji řekl, aby ukončila práci ve zlatém dole s párkama a že se ozve hned, jak udělá rozpis směn. Uběhl týden a chlap se neozval, přestože tam Anička ještě volala a nechala telefonní číslo. Tohle a další zážitky, které tu měl český pár, mě znechutilo natolik, že se chystáme odjed z Christchurche za Jürgenem na severní ostrov a zkusíme štěstí tam. Peníze utratíme tak jako tak, ale bude tam aspoň sranda a budeme se učit surfovat.

Celý víkend jsem obíhal bankomaty a vybíral peníze, protože byl dobrý kurz. Teď musíme koupit auto a rozhodnout se, jestli odjed přímo za něma, nebo si procestovat jižní ostrov. Problém je, že letní sezóna už začíná, a nechci, abychom prošvihli začátek a pak těžko sháněli práci. Ať tak či onak, hodnota x směřuje k π (cos π = 1). Lovely!

Aninkova popularita narůstá

Jelikož vidím, že se tady Fahi poslední dobou nějak nebezpečně realizuje, raději přicházím s dalším článkem z Aninkovy rádobyvtipné kapsy, aby se náhodou nestalo, že pak Mladá Fronta otiskne jen jeho a já ostrouhám (případně o mne projeví zájem takoví velikáni jako Vlasta, Katka či Spy). Vlastně nemám opět moc co sdělit, neboť se v poslední době jen tak poflakuju (vyjma včerejška, kdy jsem zase jednou prodávala klobásy) a čekám, až se mi ozvou z Poseidonu (tak se mé nové, půvabné pracoviště obklíčené fucking bastardy jmenuje) a půjdu makat. Žádné nové teleshoppingy, seriály, zkrátka nic, čím bych vás mohla oslnit, tak vám jen trochu přiblížím, jaké tady slavím poslední dobou úspěchy.

Tak tedy, včera jsem byla nucena Brianovi oznámit, že jsem si našla práci na plný úvazek, a tudíž už pro něj pravděpodobně nebudu schopná o víkendech pracovat (výjimečně jsem musela použít jiný výraz než "naprosté americké štěstí"). Vypadal opravdu zklamaně a říkal, že mi zítra zavolá a domluvíme se co a jak. Jak řekl, tak se stalo, dnes ráno volal, že je za patnáct minut u mě doma, ať mu uvařím čaj a že dostal skvělý nápad. Zatímco jsem jednou rukou rychlostí blesku uklízela bordel v pokoji, druhou rukou se snažila alespoň trochu vylepšit svůj po ránu mongoloidní obličej, leštila stůl, umývala nádobí a stříkala všude po bytě Oust (protože na pořádek je Brian pes), pracovala má fantazie na plné obrátky. Živě jsem si představovala drama, ve kterém mi Brian slavnostně oznamuje, že o mě nemůže přijít, že se rozhodl kvůli mně zakoupit čtvrtý stánek a že mě v něm zaměstná na sedm dní v týdnu (za patnáct doláčů na hodinu)... V další scéně následovaly mé rozpaky a velké dilema, které práci mám dát přednost (protože obojí je džob mých snů, když teda pominu Mekáč, kde mě už podruhé odmítli), přičemž po delší době jsem se nakonec rozhodla zůstat s Brianem a celé to skončilo v jednom velkém dojemném obětí, kdy žádné oko nezůstalo suché. To už byl ale Brian u mě, chystala jsem mu čaj a vysněné drama se začalo pozvolna, ale jistě rozplývat, neboť po mně chtěl vrátit zpět svá pracovní trika (jaká škoda, měla jsem jich asi pět a marně jsem doufala, že mi je nechá na památku).

Z velkolepého nápadu se vyklubalo alespoň to, že o mě opravdu nechce přijít a občas mi přátelsky zavolá, zjistí co a jak (tedy které víkendy budu mít volné) a když budu chtít, budu moct pracovat. ALE!!! Dojemná scéna se nakonec taky odehrála, trochu jsme si vykládali, Brian mi vyprávěl o svém synovi a rozčiloval se, jaká je to líné všisko a jak má pořád pod čepicí, a pak to přišlo... Prý by mě nejradši adoptoval! Mohla bych tak jít jeho dětem příkladem, protože jsem pracovitá, zajímám se o jiné kultury, o přírodu, mám stálého přítele, jsem študovaná, inteligentní (ano, jak to píšu, tak to skutečně dává smysl:-))...

Zkrátka a dobře, naši by si mě měli začít pěkně hýčkat, protože tady o mě jako o dceru zřejmě bude rvačka. Takže očekávám nějaké balíky z ČR a připsané (vysoké) finanční sumy na mém účtu u KB. A aby to nebylo všechno, tak ještě jednu příhodu vám sdělím - Alžoš Fahimu řekl, že je velice šťastný muž, že má takovou holku jako jsem já. Cha! Já to tady ještě nakonec dotáhnu daleko, přátelé... Nový otec - majitel stánků s německými klobásami, nový muž - majitel fastfoodu, nová budoucnost. Žadné racčí hovna, žádné padající příbory. Pche!

Tak to je pro dnešek všecko, jdu se odfouknout cestou do Pekáče, který mě dozajista vrátí na zem (to až si budu chtít koupit zmrzlinu a budu muset říct o peníze Fahimu, protože já zatím vydělávám velký prd). Haíííííííí madžidéééééé!

Bůh, Ježíš a ti ostatní...

Musím konstatovat, že dopolední nedělní pořady v TV patří k tomu nejhoršímu, co tu Kiwi TV může nabídnout. Chytáme zhruba 10 kanálů:

1. One – něco jako ČT 1,
2. 2 – něco jako ČT 2,
3. TV3 – něco jako Nova,
4. Prime TV – něco jako Prima,
5. C4 – přes den hudební, k večeru sitcomy,
6. Maori TV – maorský (začíná většinou až od 12. hodiny),
7. Visitor TV – pro turisty, celý den samé upoutávky na atrakce,
8. Voice TV – zatím nejede,
9. Shine TV – křesťanský,
10. nějaký zvláštní program, kde se pouští pravděpodobně DVD, neboť jsou tu k vidění buď ptáci (kteří zobou chleba), nějaký vesnický hudební festival, film Zeitgeist, slideshow fotek nebo nápis „DVD player“

Přes týden se vždycky nějaký pořad na koukání najde. Nemusím snad říkat, že kanálu Shine TV se vyhýbáme jako čert kříži. No ale v neděli dopoledne to je o nervy. To je totiž Pán Bůh a Ježíš úplně všude a tam, kde není, je pro jistotu ten, kdo ho viděl nebo komu pomohl. Na dvou programech jsou teda dětské programy, ale z toho jsem i já, ve svých skoro 26 letech, vyrostl.

Jelikož mě nebaví poslouchat, že v Bibli se v části Izaiáš v xxx. kapitole píše o spojení Egypta, Asýrie a Izraele v Království boží, přepínám na další program, kde na mě vybafne one-man show, připomínající koncert Madonny bez světel a dalších efektů. Chvílemi je „bavič“ až tak zanícen, že to připomíná Ivana Trojana a jeho „hitlerovské“ projevy z filmu Jedna ruka netleská (viz. youtube). S nadějí přepínám dál. Bohužel. Nacházíme se v křesťanském teleshoppingu, kde se teda prodávají jen knihy – o Ježíši, o Bohu, o způsobech, jak s nimi navázat spojení na duchovní úrovni. Bible v teleshoppingu neuvidíte, tu už všichni naštěstí mají.

Každopádně mám pocit, že jsem zahlédl i nějaký soutěžní pořad, ve kterém musí soutěžící uhodnout, kde v Bibli se nachází právě zobrazená věta. Ale nedám za to ruku do ohně, protože se mi možná to zdálo. Tady totiž neuniknete křesťanství ani ve snu. Tak jak v Evropě jsou někteří lidé nesví z muslimů, začínám být já díky těm one-man show trochu nesvůj z křesťanů. Dokonce si mě našli i v práci, kde dělám s muslimem… Včera jsem měl všechno už uklizené a došli Mormoni (asi 8, z nichž 5 bylo Maorů) a dvě holky (nerad to říkám, ale maorské hydroprasnice) chtěly velké, kuřecí souvlaki. Naštěstí jsem jim to stihl nachystat rychle, tak mě s Bohem neotravovali. Zlatý český ateismus.

Abych se ještě vrátil k předchozí anketě. Tak kiwi zelené je ovoce, to znáte (obrázek), kiwi žluté je taky ovoce, sladší než to zelené (obrázek). No a kiwi hnědé je tady místní pták Kiwi (obrázek).

Tak je to tady!

Tak je to tady! Aninek má práci! Při osobním pohovoru zabral můj americký úsměv (poučení pro příště - kašlat na telefon a všude chodit osobně) a nyní mám tu čest pracovat jako servírka v jedné restauraci přímo na pláži. Trošku mě mrzí, že kvůli tomu budu muset nechat sympatického Briana alias Mistra Fritze na holičkách a pustit germánské klobásy k vodě, ale nedá se nic dělat, prachy jsou momentálně nejdůležitější a nemám moc na výběr.

Bezprostředně poté, co mi sympatický číšník Tom po krátkém rozhovoru oznámil, že mám přijít ve čtvrtek do práce a že si mě vyzkouší, jsem po všech těch peripetiích s hledáním práce pocítila blahodárnou úlevu a nefalšovanou radost a děkovala Bohu (nebo spíš Alláhovi, Alžoš už mě nakazil), že mi konečně přihrál stálejší práci. Tyto euforické pocity nicméně netrvaly příliš dlouho, neboť jsem si po chvíli uvědomila, že budu pracovat jako servírka, což jsem nikdy v životě nedělala (Tomovi jsem samozřejmě suverénně tvrdila opak) a před očima mi proběhly všechny kávy a čaje, které jsem kdy rozlila a jiné drobné incidenty, na které jsem já docela expert. Pocity radosti tudíž vystřídal stres, a to tak silný, že jsem dnes v noci skoro nezamhouřila oko a pořád přemýšlela nad různými vychytávkami, strategiemi a taktikami, např. jak posbírat vícero prázdných talířů, aniž by mi upadl příbor apod. Navíc mi před očima živě probíhaly takové romantické scény jako je rozlití a opaření hostů vařícím čajem či kávou, špagety padající na hlavy zákazníků, pády talířů (i s připravenými pokrmy, aby to bylo větší dobrodrůžo), rozbíjení sklenic a jiné hezké příhody. Zkrátka rušná a zábavná noc, radím vám to vyzkoušet.

Po výstupu z autobusu a nakročení směrem k restauraci jsem pak na tom byla psychicky téměř jako před závěrečnou státnicí a napadaly mě dokonce myšlenky na zbabělý úprk. Naštěstí byl dneska velmi klidný den a na oběd přišlo jen pár kusů, což mi také do určité míry zachránilo kůži. Největší tajemství pro mě představuje mašina, kam se musí zadávat jednotlivá jídla (něco jako přístroj pro zvážení ovoce a zeleniny v supermarketech), s tou se asi jen tak neskamarádím. Tom mě dávno poslal domů, ale mašina mě fascinovala natolik, že jsem dobrovolně zůstala další hodinu a snažila se vypátrat, pod jakými tlačítky se skrývají některé obzvlášť dobře schované pokrmy. Tak to dopadá, když vpustíte diplomovaného inženýra do restaurace. Samotná práce měla vzhledem k mým živým očekáváním naštěstí poklidný průběh (příbor mi spadl jen jednou, a to jen nůž, a dokonce jsem nic nerozlila).

Vědoma si faktu, že jsem poleno jak hrom a toho, že jsem se v restauraci vyskytovala vždy jen jako host (a to ještě zřídka), snažila jsem se zapůsobit alespoň pomocí Brianovi zásady Nikdy jen tak zbůhdarma nestůj a vždy si najdi práci, i kdyby nikdo nebyl na obzoru. O zábavu se mi naštěstí postarali racci (Tom jim říká fucking bastards), kteří využijí každé volné vteřiny k tomu, aby mohli uzmout nějaké zbytky na talíři a pak je rozťapat po celém stole a rozházet po zemi. Když se jim to nepodaří, tak se alespoň za odměnu vykadí na židli nebo na stůl, takže jsem opravdu nezahálela a když nebylo co dělat, lítala jsem jak šílená s hadrem kolem stolů, odháněla ty bílé parchanty a drhla jejich hovna z židlí. S touto prací (uklízení hoven) mám naštěstí díky bohatým zkušenostem s chovem psů a jiného zvířectva četné experience, takže má urputnost a vysoké pracovní nasazení na Toma zřejmě zapůsobily a rozhodnul se mě nakonec zaměstnat. Když budu velké poleno, tak by mě mohl využít jen na uklízení racčích exkrementů, klidně na plný úvazek. Spokojenost by byla na obou stranách.

To je pro tuto chvíli nejspíš vše. Tom slíbil zavolat do dvou dnů a od příštího týdne mám začít makat, tak na mě myslete, abych tam toho moc nepoškodila. Zatím se zdá, že se u nich na rozdíl od Fahiho zadarmo moc nenajím, ale kuchař je mi z nepochopitelných důvodů hrozně sympatický (skoro vůbec nemluví) a kdo ví, možná si z něj udělám spojence. Tak jo, konec zvonec, za chvíli jedeme s Fahim do pekáče (rozuměj Pak´n´save, neboli nejlevnější supermarket na Zélandu). Fahi má momentálně pěnu u huby, neboť ho v knihovně odřízli od internetu pro maximální možný počet stáhnutných bytů. Pro informatika největší trest. Tak čaó a pište komentáře nebo emaily nebo cokoliv a mějte se krásně, skládejte básně a tak.

Perličky ze Zélandu III

Ještě tu provás mám dalších pár perliček, o kterých vás většinou informuje Anička. Až jich bude hodně, vydáme je knižně s názvem „100+1“ s podnázvem „Co nikde jinde neuvidíte“.

1. Ponožky v žabkách

Sice v Evropě skončilo léto, jistě si ale vzpomínáte, jak jste chodili po městě a viděli chodit lidi v sandálech s bílýma ponožkami vypranýma v Arielu, kdy bílá je bílá ještě víc, než kterákoliv bílá na světě. Tato „kuriozita“ se zde objevila v určité modifikaci, kdy namísto sandálů jsou použity žabky a namísto bílých ponožek jakékoliv ponožky. Až bude možnost, tak se to pokusím vyfotit. Avšak nic v podobě Prestižek jsem zatím nenašel – v tom vedeme.

2. Všechno vlevo

Kromě aut, která jezdí nalevo, je zde otočeno snad úplně všechno. Na toaletě v knihovně se pak rozčiluju, proč nejdou zamknout dveře, nebo na eskalátoru blokuju lidi, co chtějí jít nahoru. Přistihl jsem se, že se nevědomky snažím sem zavést české morésy, když po chodníku chodím vpravo. Lidé mi sice uhýbají, ale za mnou se překvapivě vracejí zpět na levou část chodníku – no bude to ještě dlouho trvat, ale vodu v záchodě asi nepřesvědčím, aby se točila správným směrem.

3. Míry tekutin

Myslím, že jsem tak zvyklý na množství půl litru, že nevím, co si tady počnu. Coca-cola tu nealko nápoje stáčí buď do 390ml nebo 600ml velkých PET flašek. Když mám žízeň, tak 390 je málo a 600 je zas moc. V obchodech jsem zas zatím viděl jen piva ve skle o objemu 330ml. Když bych si chtěl dát normálního půllitra, tak musím vypít dvě flašky. U čtyř půllitrů už to je 8 flašek a to bych si zas připadal jak alkoholik.

4. Kde staví autobus?

Autobusové zastávky nemají žádné názvy, někde nemají ani jízdní řády a nejlepší je, že se ani nedá zjistit, kde se tyto zastávky nachází. Například linka 5 jede z jedné na druhou konečnou kolem hodiny, přičemž jen na 7 místech (v tom konečné stanice) lze zjistit v kolik tam tato linka bude. Když už autobusem jedem, tak více méně odhadujeme, kdy zmáčknout tlačítko Zastavíme, přičemž se nám včera povedlo to prošvihnout a jet tunelem úplně do jiné části města.