Konec fast foodu

Právě si dnes užívám druhý den volna za posledních osm týdnu každodenní práce, a protože je hnusně a žádný výlet se nekoná, musím zase napsat nějaký ten příspěvek. Zjistil jsem, že jsou naše příspěvky pro některé (Vranka a Hmoždíř) zbytečně dlouhé a matoucí a že je pro ně rovněž obtížné, vzpomenout si na začátek při přečtení konce. Pokusím se proto napsat jeden příspěvek vždy dvakrát (normální a zkrácenou verzi), aby si každý mohl vybrat dle svých časových a hlavně mentálních možností.

Zkrácená verze:

Skončil jsem v práci s Alžošem. Mzdu za týden jsem vzal z víkendové tržby. Běhal jsem na pláži.

Normální verze:

Poslední dva dny jsem ve fast foodu strávil sám, Alžoš odletěl v sobotu do Singapuru. Všechno se obešlo bez problému, i když jsem byl hodně nervózní ohledně celkového prodeje. Alžoš mi totiž nezaplatil za celý týden práce a řekl, že si to mám vzít z víkendové tržby. Vzhledem k tomu, že tu jsou lidi ochotni platit kartou i pitomé 3 dolary, jsem měl strach, že nebude dostatek hotovosti, kterou bych si vzal. Celkově jsem potřeboval 350 dolarů. Za sobotu jsem si vzal 155 doláčů, což jaksi nebyla ani půlka, a proto jsem si na neděli nachystal plán, že schovám přístroj na karty a řeknu, že se nám pokazila a že dnes beru jen hotovost. S tímto neprůstřelným plánem jsem vydržel u prvního zákazníka, který jsem teda ještě přemluvil, aby si vybral. Pak jsem teda přístroj zase vytáhl, protože někteří lidi prostě hotovost nemají. Teoreticky jsem potřeboval získat jen 100 dolarů, protože zbylá stovka na mou mzdu byla v drobných v kase. Naštěstí lidi platili převážně hotově, tak to bylo v klidu. Hodně jsem se v neděli zadarmo najedl, protože to bude na delší dobu asi naposled.

Byl jsem taky běhat na pláži – bosky, asi 40 minut, paráda. Noha se nádherně zaboří do písku, pak doletí osvěžující tsunami zprava. Musel jsem se po cestě teda trochu vyhýbat mrtvé kachně, psím hovnům a hrajícím děckám, ale když svítí slunce a jste na pláži, tak se nad tím dá tak nějak mávnout rukou. Dokonce jsem musel působit, jako největší běžec světa, protože mě zdravili jiní běžci. Původně jsem myslel, že se takto zdraví jen autobusáci a drsní motorkáři, jako je Hmoždíř na svoji mašině a Vranka na skútru. Nicméně jsem běžel asi tak 20 minut, až se běh změnil v překážkový běh, když jsem narazil na čtyři ropovody vynořující se z písku. Trochu jsem to obhlížel, zleva, zprava, zepředu. Na pláži teda obří roury končí a pravděpodobně tady jejich pomocí dopouští oceán (když je ten Zéland na mapě úplně dole skoro na kraji). Taky jsem musel vlézt po kolena do vody a zjistil, že voda je tak zhruba něco málo pod -1000 °C. Doufám, že až koupím neopren a za měsíc se voda trochu oteplí, tak to nebude tak hrozné a zvyknu si na to. Možná tu teplotu ocením, až mě za 1000 let vytáhnou, rozmrazí a řeknou, že jsem nejhezčí informatik na planetě. Momentálně je ve vedení furt Radek Broz a pravděpodobně nešlapu na paty ani Martinu Šušlíkovi.

Taky jsem dorazila největší světová high-tech vymoženost – popelnice. Doteď se všechno nechávalo v černých pytlích na chodníku v den Jízdy popelářů. Dotáhli to tady ale na větší level než u nás, protože popelnice pro každou jednotku budou tři (pro organický odpad, recyklovaný odpad a ostatní odpad) a dostanou je všichni zdarma.