A je to tady... Trudnomyslnost!

Dnes zanechám ironii ironií a humor nechám v hlubinách své duše. Dnes se mi totiž stýská. Pouštím si všechnu možnou i nemožnou hudbu, procházím si fotky všeho druhu a stáří a nad každou z nich se nejmíň na minutu zastavím a vzpomínám. Jak by řekla stará dobrá Jana Vošoustová ze 7. základní školy Kvítková: Krize. Stýská se mi po všem a po všech; co bych dnes dala za to zase jednou uvidět všechny známé tváře, moct s nima být na Vánoce, oslavit Štěpána ve Sportbaru (to především, hehe), zúčastnit se třeba třídního srazu nebo narozenin všech, dát si pivo s M., H., D. a samozřejmě taky s P., Z., H., K. a mnoho dalšíma a dalšíma... Pivo by mělo říz jaký mají jen česká piva, humor by byl břitký jak dokáže být jen ten český a všechno by bylo tak české a krásné, až by se mi z toho (a možná taky z piva) samotným štěstím zamotala hlava a já bych se odebrala na kutě do svého pokoje, ve kterém jsem v dobách mladistvé revolty smolila deník, střízlivěla po nočních tazích do Golemu, učila se k maturitě, ovšem ještě předtím by mě přivítala ta nejlepší zvířecí parta na světě...

Nebylo by to awsome ani cool, bylo by to jednoduše krásné.

Nikdo by se permanentně přeslazeně neusmíval, rozhovory by měly hlubší rozměr než jen Óóó to je tak úúúúžasné... Zase jednou bych odkrývala půvab toho, jak to stojí všechno za hovno...

Nikdo by mi za zády pedantsky neříkal, co jsem udělala špatně, co všechno mám ještě udělat (pokud možno dobře) a co naopak dělat nemám (dobře ani špatně)...

Opravdu jsem dnes na okamžik vážně pomyslela na to, že bychom se mohli vrátit dřív než jsme původně zamýšleli... Člověk to tu všechno popisuje s humorem, ale jsou chvíle, kdy mu do smíchu není. Denodenní vytrvalé sekýrování od Hasana, který s váma mluví jak s malým děckem, nebo prodej klobás na natřískaném koncertu Sheryl Crow, kde se v těch sto stupních nad grilem ani na vteřinu nezastavíte (natož abyste měli něco ze zpěvu Sheryl, jak jste si původně optimisticky malovali)... Nedá se nic dělat... Koneckonců, už tehdy v záchvatu breku kdesi na špinavých společných toaletách prodejny Mefco jsem si v duchu říkala Nebreč, jednou se tomu všemu budeš smát.

Už aby to bylo.

Jsem si jistá, že podobné výlety mohou každému jen prospět, a proto zatínám zuby a táhnu. Většinou s humorem, ale občas přijdou i nostalgické a smutné chvíle. Tak abych tu nebyla jen za drsňáka a bylo všem jasné, že si tady čas od času opravdu zaryju držkou v hnoji.

A.