Březen uplynul jako voda a spolu s ním skončilo i dobrodružné cestování lůzrů. Zážitků i fotek je tolik, že jsme se rozhodli informovat vás o našem výletě hezky podrobně, den po dni, ostatně i proto jsme si po celou dobu pečlivě vedli palubní deník a zapisovali do něj veškeré naše uvěřitelné i neuvěřitelné příhody.
Všechno začalo 2.3. 2009, kdy jsme konečně sbalili všechny naše věci, vyklidili pokoj a nasedli do našeho žihadla Mazdy Capelly alias Běluchy (později přejmenované na Běluchu sviňuchu). Tomuto slavnostnímu okamžiku předcházela první neuvěřitelná událost, a sice, že Fahi vypral v automatické pračce svůj milovaný, asi rok starý mobil. Zasazená rána osudu byla o to bolestivější, že měl být onen nešťastný přístroj naším jediným zdrojem hudebního doprovodu při jízdě v autě, a tudíž všechna hudba, kterou Fahi pečlivě vybral a nahrál na kartu, přišla vniveč. Nepomohl ani pokus o jeho vzkříšení v podobě pořádného propláchnutí slivovicí (tady už jsem věděla, že je opravdu zle) a následného vysušení; později nám jeden asijský specialista po jednoduchém testu oznamuje, že mobil už nikdy nerozchodíme, Fahi má pohřební výraz a asi deset minut nemluví (což se blíží jeho osobnímu rekordu).
Jedním z posledních úkolů před odjezdem byl i nákup pláštěnek, což se ukázalo být obzvlášť velkou výzvou. Postupně jsme v rychlosti proletěli několik outdoorových obchodů v centru (respektive obchodů tvářících se jako outdoorové), přičemž prodavači na nás jen lítostivě kouleli očima, rozhazovali rukama na znamení, že podobný artikl nevedou (a pomalu ani neznají) a odkazovali nás na nepromokavé bundy módních střihů a barev (pochopitelně za pěkně tučné sumy). Stejně tak neměli obyčejnou pláštěnku ani v supermarketech a obchodňácích a s úspěchem jsme se setkali pouze v army shopu, kde nám ruský prodavač po chvíli pátraní v paměti ukázal prostornou nacistickou pláštěnku tmavě zelené barvy s výšivkou německé vlajky na prsou; vidina mé osoby oblečené do tohoto skvostu mě neuvěřitelně pobavila, leč rozplynula se ihned po seznámení se s jeho cenou. Nakonec jsme pláštěnky našli v novozélandské variaci starého dobrého obchodu VŠE ZA 30,- (Pražáci ví a ostatní si pod tím můžou představit krám plný těch nejneuvěřitelnějších věcí i cen) a konečně mohli opustit proklínaný Christchurch, město otrocké dřiny a nevzhledného náměstí s obzvlášť hnusným zmrzlinovým kornoutem uprostřed.
Naše posádka se zhruba od tohoto okamžiku rozděluje na čtyři složky, a sice:
A) Složka akční - Anin
B) Složka bezpečnostní - Fahi
C) Složka dopravní - Mazda Capella aneb Bělucha sviňucha
D) Složka neviditelná - Krysíčka
Funkce jednotlivých složek je patrná již z jejich názvu. Zatímco akční složka vybírala a zvažovala ty nejdobrodružnější varianty výletů, do nichž se byla schopna bezhlavě vrhat téměř v jakoukoliv hodinu a počasí, úkolem bezpečnostní složky bylo tyto sebevražedné výplody mysli zamítat nebo přinejmenším korigovat a vůbec zajišťovat bezpečnost svoji i své pološílené družky. O složce dopravní bude v dalším textu ještě hojně pojednáno, přičemž se dokonce nezřídka stane hlavní postavou našeho dobrodružného seriálu. Složka neviditelná pak byla všudypřítomná, leč krajně nenápadná, neboť se neustále někde toulala či ztrácela; znovuobjevena byla až k samotnému závěru cestování.
Naší úplně první zastávkou bylo místo s názvem Rakaia Gorge, aneb moc pěkná říční rokle, kam jsme vyrazili asi na dvouhodinový výlet k jedné z vyhlídek do okolí a zpět. Při odpočinku na prosluněné louce docházíme k závěru, že ovce jsou na Zélandu naprosto všude a tam kde nejsou, tam stoprocentně byly. Dále pokračuje naše cesta do Mt. Somers, kde se poprvé seznamujeme s novozélandským venkovem. To, co se na mapě tvářilo jako menší město, čítá všehovšudy deset baráků ve dvou ulicích a jeden obchod (jak jsme později zjistili, tak šlo ještě v podstatě o velkoměsto). Výhodou je parádně vybavený a neuvěřitelně levný kemp Odboru životního prostředí (dále jen DOC), kde si buržoustsky vaříme v kuchyňce, pozorujeme jedinou další osobu neurčitého pohlaví obývající kemp, totiž paní, co vypadá jako pán, vyrážíme na procházku ulicemi velkoměsta a poté spokojeně usínáme ve stanu. Počasí nám zatím příliš nepřeje, neb se k večeru zatahuje, začíná mrholit a celou noc pak proprší.
Funkce jednotlivých složek je patrná již z jejich názvu. Zatímco akční složka vybírala a zvažovala ty nejdobrodružnější varianty výletů, do nichž se byla schopna bezhlavě vrhat téměř v jakoukoliv hodinu a počasí, úkolem bezpečnostní složky bylo tyto sebevražedné výplody mysli zamítat nebo přinejmenším korigovat a vůbec zajišťovat bezpečnost svoji i své pološílené družky. O složce dopravní bude v dalším textu ještě hojně pojednáno, přičemž se dokonce nezřídka stane hlavní postavou našeho dobrodružného seriálu. Složka neviditelná pak byla všudypřítomná, leč krajně nenápadná, neboť se neustále někde toulala či ztrácela; znovuobjevena byla až k samotnému závěru cestování.
Naší úplně první zastávkou bylo místo s názvem Rakaia Gorge, aneb moc pěkná říční rokle, kam jsme vyrazili asi na dvouhodinový výlet k jedné z vyhlídek do okolí a zpět. Při odpočinku na prosluněné louce docházíme k závěru, že ovce jsou na Zélandu naprosto všude a tam kde nejsou, tam stoprocentně byly. Dále pokračuje naše cesta do Mt. Somers, kde se poprvé seznamujeme s novozélandským venkovem. To, co se na mapě tvářilo jako menší město, čítá všehovšudy deset baráků ve dvou ulicích a jeden obchod (jak jsme později zjistili, tak šlo ještě v podstatě o velkoměsto). Výhodou je parádně vybavený a neuvěřitelně levný kemp Odboru životního prostředí (dále jen DOC), kde si buržoustsky vaříme v kuchyňce, pozorujeme jedinou další osobu neurčitého pohlaví obývající kemp, totiž paní, co vypadá jako pán, vyrážíme na procházku ulicemi velkoměsta a poté spokojeně usínáme ve stanu. Počasí nám zatím příliš nepřeje, neb se k večeru zatahuje, začíná mrholit a celou noc pak proprší.
LŮZROVO DENNÍ SKÓRE:
Fotky: 13
Videa: 0
K prohlédnutí v sekci Fotky vpravo nahoře.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat