Vstáváme kolem osmé, většina hotelů už kupodivu odjela. Asi mezi sebou soupeřili v rámci populární Tour de Milford Sound. Beru ručník a jdu umýt své zalepené, šikmé oči do potoka, ve kterém jsem den předtím umývala nádobí. Avšak ejhle, po divoké říčce ze včerejška není ani památky. Znova a znova si mnu oči, mžourám, štípám se do zápěstí, ale nic nepomáhá, potok tam zkrátka není a koryto vypadá, jakoby tam za posledních několik měsíců žádná voda netekla. Za těchto okolností si bručím něco o záhadě světa a odebírám se provést ranní hygienu do jezera. Neunikne mi, že mě při této činnosti nevěřícně sleduje mladý pár, který si právě čistí zuby nad umyvadlem ve svém fully contained karavanu. Pořizuju pár fotek, snídáme, Marťa uvádí Běluchu do pojízdného stavu a vyrážíme na první túru, vrchol Key Summit.
Na tamním parkovišti jsme snad úplně první, čemuž nemůžu dlouho uvěřit a těším se na poklidný, nikým nerušený výšlap nahoru (což se mi opravdu splní). Na vrcholu se, jak už to bývá, kocháme výhledy, svačíme, fotíme (nebo spíš fotím) jak zběsilí a následně scházíme dolů. To už je kolem desáté hodiny dopoledne a kolem to začíná postupně ožívat, na můj vkus až moc. Potkáváme funící dvojice, které se nacházejí, soudě dle nebezpečně rudé barvy v obličejích, těsně před infarktem. Oblečené jsou každopádně od hlavy až k patě do slušivého outdoorového outfitu vyrobeného z nejmodernějších technologií, a nebezpečně kolem sebe mávají svými teleskopickými hůlkami, čímž mi připomínají nemotorné brouky s tykadly. Z dvojic se však s klesající nadmořskou výškou stávají trojice, čtveřice a ba dokonce desetičlenné skupiny, které tady začínají třídenní trek po horských hřebenech s názvem Routerborn track. Soudě podle vysokého průměrného věku obou výprav hádám, že to tak náročná trasa, jak to popisoval průvodce, nebude.
Po návratu na parkoviště kuchtí Fahi konzervu zakoupenou v mém arabášském obchodě a přemýšlíme, na jakou tůru se vydat teď. Vyhrává výstup k nádhernému vodopádu (ano, už zase), který lze realizovat v rámci Hollyford tracku. Sjíždíme dolů do údolí a vyrážíme. Pořád zkoumavě pokukuju po okolí a přemýšlím, kdy a kudy se cesta konečně stočí nahoru, přičemž naděje mě neopouští celkem dlouho. Po půl hodině chůze to však vzdávám a smiřuju se s myšlenkou, že jsem vybrala špatně, a před námi je tudíž dvouhodinová cesta po rovince. Což o to, coby půlhodinová procházka údolím porostlým deštným lesem a plným zpívajícího ptactva by to bylo určitě zajímavé, avšak vícehodinový výlet se pomalu, ale jistě mění ve velmi nudnou záležitost. Akční složka Anin se začíná cukat, protože cesta je všechno možné jen ne dobrodružná. Jako dovršení všeho mě chytá tzv. blbá (aneb blbě se chechtám naprosto všemu), čímž záhy nakazím i Fahiho, na protest usedáme na zem, Marťa z nudy kreslí obrázky na okolní šutry (viz fotodokumentace; pro otrlé povahy) a po nějaké době se obracíme zpět.
U auta se rozhodujeme, že dnešní noc strávíme na stejném place jako den předtím a těšíme se na dnešní TV program. Posledním zápisem v palubním deníku z tohoto dne je cituji "Nechutně se přežíráme a děláme blbostě". Tož tak.
Lůzrovo denní skóre:Fotky: 51
Videa: 0
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat