Cestování - 13. den

Ráno si opět dopřáváme těžký luxus v podobě teplé sprchy; kdo ví, za jak dlouho si jej budeme moct zopakovat. Po snídani pak vyrážíme směr Wanaka, další populární středisko adrenalinových a vůbec všech možných sportů; místo, kde trávil zimní sezonu velký Gigi alias Jürgen alias Jirka Změlík se svou Lulu. Město je to podstatně menší než Queenstown, ale o to na nás působí příjemněji. Docela Jirkovi závidím, že se místo hnusného kornoutu na hlavním náměstí Christchurche mohl celou tu dobu dívat na okolní jezero a kopce. Ve městě je celkem rušno, neb se tam zrovna koná neznámá výstava bůhvíčeho a ulice jsou plné aut, lidí a psů. Nakupujeme v supermarketu a spěcháme zrealizovat výšlap na blízkou horu Mt. Roy, abychom si mohli odškrtnout další z mnoha dobytých vrcholů Nového Zélandu (holt už se z toho stává tak trochu rutina).

Protože jsme přece jen ze všech těch předchozích výstupů a sestupů trochu unavení, pro jistotu se ujišťuju v našem chytrém průvodci, že by měl výstup na Roye zabrat opravdu jen 4 – 6 hod. Jelikož se nás zatím vždy týkal první, kratší údaj (který jsme kolikrát ještě víc zkrátili), snažím se konejšit unaveně vypadajícího Marťu, že to zvládnem za tři a půl hoďky a budem zpátky cobydup. Při pohledu na cíl, k němuž míříme, tomu sice dvakrát nevěřím, ale průvodce se ještě nezmýlil, říkám si v duchu a hlavou se mi honí divoké představy o nevídaných tajuplných zkratkách. Martin si jen povzdychne a bručí si něco o tom, že už ty moje útěchy moc dobře zná.

Zatímco se předešlé dny nesly ve znamení studeného počasí, dnes se udělalo opravdu krásně, možná až moc. Ve třiceti stupních není výšlap nic moc a my se brzo koupeme ve vlastním potu. Cesta je to velmi monotónní a vede nás po táhlých, zatravněných a především zahovněných serpentinách pořád nahoru a nahoru. Všude kolem bečí ovce a hoven na cestě přibývá, až se chvílemi zdá, že není šance projít čistou nohou. Martin se tváří umučeně, drží se několik metrů za mnou a občas si nešťastně povzdychne. Mně teda do zpěvu taky dvakrát není, protože jsem si na sebe chytře hodila černé funkční triko s límečkem a dlouhým rukávem, takže ze mě lije jak z konve. Navíc mi začíná být jasné, že žádná zkratka se konat nebude a že nás čeká ještě kus cesty, pravděpodobně po pořád stejných, nudných serpentinách plných ovčích exkrementů a perného slunce v zádech.

Marně Marťu utěšuju, že už je to jen kouda, má totiž taky oči a stejně jako já vidí, že vysněný vrchol s vysílačem se pořád ne a ne přiblížit. Na protest se začíná loudat, přičemž se mezi námi postupem času vytváří asi půlhodinový rozestup. Vzhledem k tomu, jak nelichotivě přejmenoval den před tím nebohého Bena Lomonda, ani nechci radši vědět, jakou přezdívku si vysluhuje chudák Roy. Ve chvilkách oddychu na perných serpentinách pak sleduju, jak se několik řad pode mnou plahočí černé cosi, co vypadá jako v posledním tažení. Na jednom z takových oddychů jsem pořídila foto na důkaz a vyhlašuji tímto soutěž „Kde je Fahi“. Kdo ho najde jako první, bude po našem návratu odměněn nějakou zajímavou a hodnotnou cenou.

Nakonec se vrchol přece jen přiblíží na dosah a já mám před sebou až kýčovitě krásný výhled. Vydýchávám, rozhlížím se a čekám na Martina, který statečně doráží chvíli po mně. Vyčerpaný, ale se spokojeným úsměvem se nechává fotit, jíme jabko, mlčky sledujeme tu krásu všude kolem a a jdeme zpátky dolů. Sestup z Roye byl obzvlášť krutý, neboť zahovněných serpentin mám opravdu plné zuby a cesta není na můj vkus dobrodružná ani zajímavá. Znuděnost a únava se na mně podepisují a zatímco Marťa peláší dolů jak střela, mě chytá blbá, motám se mezi hovnama a několik jich samozřejmě vyšlápnu. Martin mě straší, že mě nepustí do auta.

Naštěstí má i tohle serpentinové utrpení svůj konec a my se dostáváme zhruba po šesti hodinách k autu. Přijde mi divné, že bychom byli takoví zelenáči a dali to za horší z uváděných časů, takže hned rozhořčeně listuju v průvodci a vida, údaj jsem sice nepopletla, jenže se týkal pouze cesty jedním směrem. Martin na mě háže pohled zabiják, nasedáme do auta a vyrážíme najít nějaký pokud možno levný kemp. Ještě před tím jsme tedy svědky zajímavého úkazu - na vrcholu Roye přistávají dvě helikoptéry s línýma prachatýma prdeláčema, asi aby se tam mohli na pár minut pokochat západem slunce a pak zas sletět dolů. Musí to být opravdu ohromný zážitek. Kdyby jen věděli, o jaké fekální dobrodružství se dobrovolně připravili…

Levný kemp se nám nakonec podaří najít po cestě směrem Albert Town. Vaříme si výborné těstoviny s rajčatovou omáčkou, otvíráme víno a krmíme kachny, které nás ihned po příjezdu obklopily a hlasitě se dožadovaly svého přídělu. Idylku nám kazí až parta mladých buranských Čechů, kteří přijíždí za setmění. Klid v kempu tak přeruší Lady Gaga puštěná na plné pecky (vskutku skvělý výběr), auta nových návštěvníků se brzy zahalují do dýmu z mocně tahaných cigaret, slyšíme cinkat lahváče a taky nějaké plky o kalbách jak prase, neplacení za kemp a nočním tahu do Wanaky. Naštěstí nezůstává jen u planých slov a do Wanaky se po nějaké době opravdu vydávají, takže můžem v klidu usnout. Docela by mě zajímalo, co takové typy přivádí až na Zéland, kalit totiž můžou vesele i v Praze (anebo kdekoliv jinde v Evropě, když už chtějí nutně do ciziny), a nemusí se za tímto účelem tahat takovou dálku. Možná chtějí ukázat, že na to mají, ale pak mi hlava nebere, proč spí po nejlevnějších kempech a ještě za ně odmítají platit. Nebo že by se z nás jen stali nevrlí a podráždění důchodci či rovnou Mirkové Dušínové? Možné je všecko. Tak či tak, třináctý den je u svého konce.

P.S.: Soutěž ruším, protože se foto po nakliknutí otevírá v celkem velkém rozlišení a najít Fahiho není zas taková věda. Zajímavou cenu si tak necháme pro nějakou jinou příležitost a vážným zájemcům se omlouváme ;-)

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 30
Videa: 2