Cestování - 8. den

Noc byla těžká. Hodně pršelo a navíc jsme se v noci budili, jestli nám nechodí kolem auta usměvavý pán s motorovou pilou. Vstali jsme celkem brzo a rychle se i sbalili a odjeli, abychom nenarazili na autobus plný skautů, kteří sem přijeli na tábor. Na tento den jsem si jednomyslně odhlasoval zevling a chilling a tak jsme se vydali na autoturistiku do Bluff a na nákup v Invercargillu. Do Bluff se jelo jen z toho důvodu, že tam jezdí všichni, a tak jsme čekali, že tam bude něco zajímavého. Kromě vtipného rozcestníku tam lze nalézt pouze park, který v porovnání s tím, co jsme viděli v průběhu celého cestování, nestojí za nic. Jediné, co mi tak nějak udělalo radost, byl obchod rychlého občerstvení s názvem Bluff Takeaways.

Invercargill by ve Vávrových Šumných městech neobstál, tak jsme zde žádnou fotku nepořídili. Možná by se vyšplhal tak na třetí pozici v top 10 nejhnusnějších měst na NZ. Váleli jsme si šunky v místním spáčku a udělali nákupy obřích rozměrů (vařič naštěstí stál jen 22 dolarů, ale stejně) a nejvíc nás překvapilo, že si v supermarketu nemůžeme koupit víno. Obecně se tady alkohol prodává ve specializovaných obchodech a v supermarketu lze pořídit pouze pivo a víno, a to ještě za podmínek, že pokud přijde skupinka a někdo vypadá na míň než 25 (může se pít od 18), tak ukazují občanky všichni. Ale Invercargill zašel dál než ostatní. Při té příležitosti, jsme se zastavili v místní pobočce DOC, abychom nabonzovali, co se dělo v Puranauki Bay. Nevadil mi ten bordel, co tam dělali ti mladí puberťáci, ale někteří lidi tam měli puštěné psy a ti jsou známí nepřátelé tučňáků. Protože v sobě máme oba kousek Mirka Dušína, tak jsme si řekli, že uděláme dobrý skutek. Recepční na DOC projevily obrovský zájem a nadšení, jež by se dalo vyjádřit slovy: „A kde že to bylo?“ nebo „Počkejte s tím, vyřídím si telefonát.“ Tím naše spolupráce s DOC nadobro skončila.

Znechuceni rozjeli jsme se směrem do národního parku Fiordland, který je tvořen deštným lesem, v němž proprší více než polovinu dní v měsíci a roční srážky dosahují místy až sedm metrů. Lesy a fjordy si lze prohlédnout při vyjížďce na lodi z Milford Sound (za tučný kiwidolar) či několikadenní túrou pěšky, neb autem se lze dostat pouze na okraj Fiordlandu. My jsme si zvolili samozřejmě túry, a to hned dvě dvoudenní. Odsud přenechávám na chvíli slovo Aninovi, který trval na tom, že si napíše odstavec o jeskyních:

Jednou z plánovaných dvoudenních výprav byl výlet po okolí jezera Hauroko. Podle průvodce se hned v začátku cesty k němu měla vyskytovat jeskyně, kterou je možné prozkoumat, tak jsme se o ní trochu informovali v blízkém odboru DOC. Tam nám řekli, že jde o výpravy pouze na vlastní nebezpečí a do jeskyně bychom neměli chodit v případě, že prší, neboť se pak stává neprůchozí. Povinnou výbavou pak byla minimálně jedna baterka na osobu, přičemž nejlepší je samozřejmě čelovka. Tady jsme narazili, protože jsme s sebou měli pouze malou baterku zakoupenou narychlo první den našeho cestování, která byla při svém největším výkonu schopna vyprodukovat světelné kolo o průměru asi 15 cm. Fahiho čelovka, kterou koupil v internetové aukci ještě před naším odjezdem, fungovala přesně 2 vteřiny, a Anin si svou perfektní čelovku nechal pro jistotu rovnou v ČR. Za této situace chtěla bezpečností složka zamířit rovnou k cílové stanici jezeru Hauroko, nicméně složka akční větřila potenciál velkého dobrodružství a začala na Fahiho vyvíjet psychologický nátlak, aby zakoupil jednu z předražených (byť těch nejjednodušších) čelovek v odboru DOC. Po cca 15 vteřinách nejbrutálnějšího nátlaku jde Fahi koupit čelovku a vydáváme se směr jeskyně.

Dobrodružství jsem větřila správně, protože nás čekalo přes půl hodiny lezení v jeskyni plné krápníků, sem tam nějakých těch světlušek, úzkých průchodů, nebezpečně nízkých stropů, jezírek záhadné hloubky atd. atd., zkrátka nefalšovaná výprava do nitra jeskyně, která nebyla upravená pro obyčejného, pohodlného turistu. Nadšením jsem nevnímala chlad ani kluzké šutry pod nohama a drala se k cíli. Blízko konce cesty jsme narazili na jedno z několika jezírek neznámé hloubky, přičemž po vhození šutru jsme zjistili, že bude nemalá. Co čert nechtěl, nedalo se obejít, takže nastalo dilema, zda se vrátit (myslím, že nemusím psát, kdo onu možnost prosazoval) nebo jít dál. Jak jsem po chvíli průzkumu vypátrala, ona louže měla po obvodu vcelku mělké okraje, které se ovšem nebezpečně svažovaly dolů, takže se zde nabízela možnost pokusit se přebrodit tamtudy a v případě neúspěchu si trochu zaplavat. Protože jsme stále byli tak trochu buržoazní zelenáči a pořád nás bůhvíproč nenapadala možnost brodit se rovnou v botách, vyzouvám si pohory a bosky zkouším přejít po straně. Povedlo se my se v bezpečí dostáváme do dalšího levelu. Za chvíli už vidíme prosvítat denní světlo a tušíme, že jsme skoro u konce. Fahi, nejspíš plný úlevy a radosti, že už nemusí tolik dbát na svou i moji bezpečnost, zvedá prudce hlavu ke světlu, přičemž zapomíná, že se zrovna nachází v chodbě s velmi nízkým stropem. Do ticha jeskyně se ozývají česká sprostá slova a po chvíli zjišťujem, že si, nebožák, rozbil hlavu (Fahi: krve jak z prasete). U auta provádím první pomoc (tzn. dezinfikuju slivovicí) a sedám za volant, neboť dosavadní řidič je indisponován. Dál už zase Fahi:

Na konci cesty k jezeru Hauroko měl být kemp DOC, ve kterém jsme chtěli přespat a z nějž jsme se chtěli následujícího dne vydat na túru. Avšak dorazivši k samému břehu jezera jsme našli pouze malé parkoviště, kde už se nacházel jeden z karavanů, kterým jsme říkali pojízdné hotely. Po obhlídce okolí, jestli náhodou není kemp za houštím (kiwiové jsou někdy fikanější než by člověk čekal), se jdu zeptat řidiče hotelu, jestli toto je jako ono. Děda mi sdělil, že toto je jako asi ono, z čehož jsem usoudil, že i on toto pidiparkoviště nepovažoval za kemp.

„Takže to tady budeme muset přespat v autě, co?“

„Jen pokud jsi fully contained (čili že máš záchod, umyvadlo, kuchyň, postel, neboli vše, co takový mobilní hotel má mít)“, čímž mě naprosto dorazil. Chvíli jsem na něj nechápavě koukal, ale on to myslel fakt vážně. Nakonec jsme odtud odjeli o malý kousek zpět, kde se rovněž nacházel kemp, jenže ne proto, že bychom neměli v našem autě záchod (děda by se divil, jak v Běluše můžeme mít obývák, ložnici, sklad i jídelnu), ale z důvodu velkého množství muchniček (sandfly), které se u jezera vyskytovaly. Ty nás od této chvíle víceméně doprovázeli po zbytek cestování.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 31

Videa: 0