Cestování - 5. den

Ráno se snažím opět rozdělat oheň, že bychom si na něm udělali teplou snídani. Zjišťuju však, že jsem špatný zálesák a vytahuju plynový vařič. Po snídani se vydáváme do Oamaru, kde mají být k vidění tučňáci. V informačním centru nám ale sdělují, že pokud je chceme vidět, musíme počkat do večera a zacálovat 20 dolarů za osobu. Kdybychom byli studenti, tak by se nám cena výrazně snížila na 18,50. Škoda. I přes velké nutkání částku zaplatit a jít se podívat, jsme se rozhodli vyčkat a najít nějaká levnější (nejlépe se slevou zadarmo) místa s tučňáky. Místo toho jsme zakotvili v místním aquacentru, kde jsme se váleli a vyhřívali ve whirlpoolu a následně si i zaplavali. Poté naše karavana nabrala směr Shag Point, kde jsme měli narazit na síly (aneb čengliš z angl. seal aneb tuleň aneb lachtan, ale o tom až za chvíli) a žlutooké tučňáky.

Dal jsem si teda tu práci, abych zjistil, co vlastně seal je, protože jsme nad tím v průběhu cestování několikrát přemýšleli a nedobrali se žádného smysluplného závěru. Slovník totiž uvádí, že je tuleň také lachtan. Naše chytrá knížka Nový Zéland od Rough Guide říká, že se zde nachází „fur seal“, neboli tuleň srstnatý. Tento termín jsem pak našel ještě na internetu na blogu nějakých dvou českých motorkářů, kteří to tu celé profičeli na choprech (pravděpodobně byli taky vybaveni knihou Nový Zéland od Rough Guide). Pak jsem pomocí Google a Wikipedia našel anglické a české názvy pro všechny ploutvonožce a přiřazoval je k sobě prostřednictvím latinských názvů. Ti ploutvonožci nejsou vůbec žádná sranda, takže:

• fur seal je lachtan Forsterův, mimo jiné se vyskytující na NZ (lat. Arctocephalus forsteri, angl. New Zealand Fur seal, maorsky kekeno), čili žádný tuleň srstnatý, jak se nám snaží namluvit chytrá knížka (někdo tady zase překládal doslovně),

• true seal je tuleň a na Novém Zélandu není,

• sea lion je lachtan hřívnatý, dříve nazýván lvoun hřívnatý.

Rozdíl mezi tuleněm a lachtanem je v tom, že tuleň nemá ušní boltce, čímž nejsou zřetelné uši, a po zemi se pohybuje stylem jak housenka nebo had. Lachtanovi naproti tomu uši vidět jsou a po zemi běhá pomocí ploutví jak pes, se kterým jsou si rovněž biologicky příbuzní. Z toho vyplývá, že jsme celou cestu nazývali všechny lachtany jako tuleně, čímž se jim zpětně (a všem zoologům) omlouváme.

Tučňáci se tady mají taky objevit až večer, takže jsme je zase jednou neviděli. Místo toho jedem do Dunedinu a Otago Peninsula. Protože se začíná připozdívat, necháváme si procházku po Dunedinu na zítra a míříme do jediného kempu na Otago Peninsula. Jedná se o standardní kemp pro standardní buržousty (14 dolarů na hlavu), ale protože měli poslední volné místo pro stan a jinde na mapě nic nebylo, tak jsme to vzali. Všude samí Němci a důchodci. Rychle jsme postavili stan a odjeli na konec Otago Peninsula, kde bychom měli natrefit na tučňáka malého (tady nazývaného modrého), který je nejmenším druhem tučňáka, a albatrosy. Dorazili jsme do informačního centra, kde jsme zjistili, že albatrosy můžeme vidět pouze s průvodcem (za peníze) a že za pět minut zavírají. Tučňáci naštěstí byli zadarmo, tak jsme seběhli za roh na pláž a čekali na setmění. Čekáme a čekáme, obletují nás racci a objevuje se lvoun (později zjišťujeme, že lvoun loví právě tučňáky malé). Všimli jsme si (teda Anička si všimla) že z pláže vedou nějaké malé schůdky nahoru, kde se v křoví dole skrýval jeden tučňák, ale nikdo jiný ho nezpozoroval.

Po chvíli přichází dva zástupci z Odboru životního prostředí, vyhání nás z pláže nahoru, ukazují kam sednout a dávají další instrukce (být potichu, nepoužívat blesk, nestát…), aby neutekli a nakrmili mladé. Říkali, že předchozí den se jich tam vylodilo pouze 5, protože už byl konec sezóny, takže jich dnes může přijít ještě míň nebo taky žádný. Uprostřed sezóny jich chodí i 100-150. Tak zas čekáme a čekáme, občas nám vysoko nad hlavami proletí jeden až tři albatrosi. Čekáme a čekáme, tma už jak v pytli a půlka lidí už odešla. Přemísťujeme se blíž, na lepší místo. Čekáme a čekáme, všichni se ptají, jestli teda vůbec dneska přijdou. Když v tom Anička uslyší slabé písknutí. Zatímco druzí se vybavují a řeší, zda už jít, protože už není absolutně nic vidět a navíc je pěkná zima, Anička zaslechne druhé písknutí, zalarmuje mě a já uvidím jeho bílý břich. Bohužel byl už daleko od nás a pelášil nahoru k mladým. (Pozn. Anina - beztak to byl ten fión, co jsem ho zpozorovala stát pod schody; celou dobu se tam schovával a nejspíš se pěkně bavil, jak tam na něho ve tmě marně čeká stádo blbců. Až nebylo vidět na krok, tak pěkně profrčel rychlostí blesku k hnízdu). S radostí, že jsme viděli aspoň ten bílý břich, se vydáváme po schodech k autu a u jedné solární lampy slyšíme hlasité pískání (Anička ho slyší samozřejmě jako první). Tak sedneme u lampy na zadek a čekáme, co se bude dít. Z křoví vylézá mládě a pochoduje v kruzích kolem světla, přičemž po chvíli padá na zobák cca 10 cm od Anina a odplazí se pryč. Spokojení a s klidem v duši nasedáme do auta a jedem zpátky do kempu.

LŮZROVO DENNÍ SKÓRE:

Fotky: 20
Videa: 1