Cestování – 3. den

Kromě toho, že v noci hned vedle našeho stanu projel asi dvakrát vlak tak se 160 vagónama (ponaučení pro příště: i hezký, vysoký, živý plot může skrývat nějakou tu čertovinu), mě rušil ve spánku i Anin, jak coural na záchod. Nicméně ráno vstáváme, a i přes možnost vařit v kuchyni, připravujeme snídani na vařiči. Ranního společníka nám dělal takový nepovedený plod přírody – pohublé kotě s nohama do „O“ (Pozn. Anina - nazvala jsem ho kočkou-fotbalistou, navíc měl, chudák nepovedený, tvar hlavy spíš jako liška než kočka). I přes jeho srdcervoucí a žalostný pohled se vydáváme na cestu do Timaru, kam jedeme zjistit do informačního centra, kde se v okolí nachází maorské skalní kresby.

Timaru nám učarovalo. Netušili jsme, že lze na Novém Zélandu nalézt i malebné město, jež se rozkládá na kopcích, a tudíž se vytrácí christchurchský stereotyp (neboli plocha široko daleko s dlouhými a rovnými ulicemi). Jakmile jsme zabrousili do informačního centra a zjistili vše potřebné, přepadl nás Korejec v bavorském kostýmu. Hned, jak zjistil, že jsme Češi, vytáhl si knížku a začal na nás mluvit česky cosi o lásce, světu bez nenávisti atd. Tak jsme mu vysvětlovali, co má jak vyslovovat a při rozloučení na nás vybalil časopis Strážná věž. Srandista jeden. Celá oblast byla tak nějak prošpikována jehovisty. V Temuce dokonce měli svůj sál.

Než jsme teda začali pátrat po jeskyních se starodávnými malbami, museli jsme se vrátit do kempu, protože jsem zapomněl v mrazáku ledy do chladicího boxu. Až tak jsme rozmazlení, i chladicí box jsme sebou měli, ale používali ho spíš jako krabici na skladování jídla. Pak jsme se vydali do jeskyň a kresby našli, neboť to zas až tak těžké nebylo, když k tomu vedou směrovky. Některé byly dobře viditelné, jiné ne, ale tak celkově jsem atmosféru tehdy žijících a kreslících Maorů necítil. V blízkosti jedné z nich jsme vytáhli rozkládací stolek a pěkně poobědvali.

Následně jsme se vydali do vesnice Mt. Cook, přičemž po cestě jsme zastavili u jezera Tekapo, s kamenným kostelem na břehu, a Pukaki, ze kterého je krásně vidět na nejvyšší horu Mt. Cook. Protože tu však nebylo do čeho píchnout, dlouho jsme se nezdrželi a vydali se do vesnice Mt. Cook. Ihned po příjezdu jsme zamířili do místního informačního centra, abychom zjistili, jak je to s túrami a výšlapy. Zde jsme měli první možnost poznat mentalitu buržoazních turistů. Jeden starší pán (pravděpodobně žabožrout) se mnou studoval mapu okolí zasklenou na stole. Poté, co odešel, jsem si tam rozložil jinou mapu v domnění, že jsem narazil na lepší. Během 5 vteřin byl však buržoust zpátky a začal mi mapu odsunovat. Tak jsem se posunul na roh stolu, abych si mohl opřít aspoň kousek mapy a nemusel ji držet celou a taky proto, že prosvítala. Ani to se však nesetkalo s úspěchem a buržoust mě vypakoval úplně, protože on se na tu mapu díval na celou a já mu zakryl zrovna ten kousek, kam žádná turistická trasa nevede a pravděpodobně nepatří ani k tomuto regionu. Jelikož se svými koženými botami, elegantními kalhotami a s vysunutými rukávy od hedvábné košile vypadal, že hodlá přejít jižní ostrov napříč po hřebenech, jsem se mu omluvil a řekl, že jsem nechtěl zakrývat výhled (jeho oči už mě dávno prošpikovaly skrz na skrz). To se rovněž nesetkalo s úspěchem a pán na mě vybalil, že neumí anglicky, přičemž jsem mu řekl, že se nic neděje, a on na to, že neumí anglicky. S úsměvem jsem mu zas řekl, že se nic neděje, a on zas, že neumí anglicky (to už mě jeho oči rozkrájeli na nudle), a já už to vzdal, mapu sklidil a čekal, až odejde. Buržoust v nadšení, že pozice uhájil, zavolal manželku, mrkli na mapu a šli nakupovat kýčovité suvenýry.

Po vícero kratších diskuzích s pracovnicí informačního centra jsme si vyhlédli trasu, kam další den půjdeme, a šli jsme si rozložit stan.

(Pozn. Anina - v tomto informačním centru jsem poprvé pochopila, že Zéland bude naprosto jiný než mé milované výpravy do Rumunska. Po delší době, kdy jsme se snažili od paní zjistit nějaké delší treky či přechody, na což nám vytrvale ukazovala pouze jeden cca osmihodinový, už jsem to nervově nevydržela a zeptala se jí na rovinu, jak se můžu dostat do těch hor všude kolem. Paní (nutno přiznat, že byla extrémně milá a evidentně ji nemohlo naprosto nic dostat z míry, ani dotazy poněkud retardované turistky před námi) si mě změřila klidným pohledem a odvětila, že ona zmiňovaná túra do hor vede a pokud se chci vydat dál, můžu, ale pouze s patřičným vybavením v podobě cepínů, maček, lan atd. Zde mi coby akční složce sklaplo, neboť takové vybavení jsme opravdu neměli a ani ho vlastně, přiznejme si to na rovinu, ovládat neumíme. Ne, že bych v Rumunsku chodila po turistických cestách (cheche), ale tohle bylo přece jen jiné, už jen kvůli povaze zdejších hor, kde to bez cepínu asi opravdu často nejde. Až později jsem pochopila, že to s tím potřebným vybavením nebude zas tak horké, a že se zde zaměřují téměř výhradně na většinového turistu, tzn. obtloustlého skopčáka (případně žabožrouta) s podprůměrnou fyzickou kondicí (byť vybaveného tím nejdražším outdoorovým oblečením). Mé zklamání a rozčarování však zmizelo na druhý den rychlostí blesku, protože při tomhle výletu jsme se do hor opravdu dostali a bylo to... krásné.)

Hned ze začátku bylo jasné, že volba stanovacího místa bude kritickou. Nejenže půda byla šutrovitá, ale proháněl se zde i silnější vítr, a tak jsme zvolili místo u kraje lesíka (jako většina stanařů). V noci se ovšem rozproudil přes kemp orkán a náš stan se otřásal v základech i přesto, že jsme na jeho kraje navalili velké kusy kamene. Jeden pár, který si strategicky umístil stan doprostřed, se v noci utíkal schovat do auta a jejich stan byl ráno k nepoznání. O zábavu bylo postaráno.

LŮZROVO DENNÍ SKÓRE:

Fotky: 52
Videa: 2