Cestování - 4. den

Vstáváme časně z rána (stejně jsem kvůli tomu tornádu v noci skoro nezamhouřila oko, jak jsem napjatě čekala, kdy nás to odnese), vstáváme a posilněni vydatnou snídaní vyrážíme na onen osmihodinový výšlap, jehož cílem je horská chata Mueller hut. Zase jednou je zima jak v psírně, takže na sebe navlékáme mikiny, bundy i rukavice, abychom je zhruba po pěti minutách prudkého výstupu zase sundávali a schovávali do batohu. Od té doby už jen stoupáme, funíme a potíme se, za což jsme, jak už to na horách bývá, odměněni nádhernými výhledy do údolí i po okolních štítech. Zatímco já mám na tváři blažený úsměv a fotím jak o život (jednu horu klidně desetkrát), bezpečnostní složka Fahián se začíná s přibývajícím časem cukat (navzdory tomu, že naše bezpečnost do té doby v podstatě ohrožená nebyla), na výrazu jeho tváře se objevuje bolestný výraz raněné srny, často odpočívá, stěžuje si na stařecké bolesti nohou a vůbec si bručí něco nepěkného pod fousy. Po závěrečném prudkém výstupu po pohyblivém šutrovisku přestává i mluvit, což je v jeho případě stadium předcházející pouze smrtelné agónii; konečný úsek vedoucí k chatě je však naštěstí z větší části po rovině, takže k žádnému předčasnému úmrtí díkybohu nedochází. V tomto závěrečném úseku se však objevuje nová nástraha, a sice studený větr o síle cca 60 km/h, jehož nápory se mnou dokážou občas pěkně zacvičit. Na chatu, která je mimochodem velmi pěkná, dorážím promrzlá, ale spokojená, neb výhledy po cestě byly opravdu nádherné. Po nějaké době se dopotácí i Marťa, svačíme a kocháme se pohledy z velkých prosklených oken.

Po jídle objevuju knihu hostů; zjišťujeme, že na chatu míří celkem dost Čechů (nějaké jsme museli minout i při výstupu) a bavíme se při čtení některých vtipných zápisků. Nakonec se taky zapisujeme, pečlivě vyplňujeme všechny požadované údaje a do závěrečného políčka „activity“ udáváme Anin enjoying, Fahi suffering. Poté už se vydáváme na cestu zpět, přičemž, jak už to na horách bývá, přemýšlíme, jestli je horší prudký výstup nebo prudký sestup. Osobně jsem pro to druhé a tam kde to alespoň trochu jde, zásadně běžím, aby mi to rychleji uteklo. Osmihodinová túra nám tak nakonec zabrala jen asi 5,5 hod. V důsledku toho měníme plán a jedeme si prohlédnout Clay cliffs, zvláštní vápencové útvary v blízkosti „města“ Omarama.

Při vjezdu do tohoto místa se poprvé setkáváme s jednou z pozoruhodných zvláštností cestování po Novém Zélandu, a sice, že vždycky narazíte na lidi, ať jste kde jste, tzn. i v té největší díře na světě, kam vede jen opuštěná zapadlá prašná cesta. To sice nebyl zrovna tento případ, ale i tak šlo o zapadákov, kde se po našem příjezdu zčistajasna vyrojilo hned vícero cizích automobilů. Tím se dostáváme k pozoruhodné zvláštnosti číslo dvě, totiž že na dané místo vždycky jedete po cestě, kde jste široko daleko sami, ale jakmile dorazíte do cílové stanice, začínají se bůhvíodkud vynořovat záhadné vozy (nemluvě o tom, kolik jich stojí na parkovišti).

Unavení po předchozím výstupu dokulháme k zajímavým vápencovým skaliskům, fotíme, ale jinak není do čeho píchnout, protože pěšinu uvnitř projdeme za pár minut. Největší zábavou se tak stává rozhádaná parta mladých skopčáků a cca stoletý pár, který se směle vydal na trasu s námi, přičemž do cíle doráží pouze děda, který se pouští do rozhovoru s Martinem. Během celého výletu do nás nehorázně pere slunce, takže chytám poněkud prasečí odstín. Jelikož se daná atrakce nacházela na soukromém pozemku, musíme za naším autem po cestě zpět několikrát zavírat dřevěná vrata ohrad; Martin se rozčiluje, že nejel na Zéland dělat vrátného. (Fahiho pozn.: Jako nezaměstnaný bych teď bral i vrátného.)

Pak už míříme do Omaramy, kde se ale nachází jen standardní (a tudíž drahý) kemp, takže zkoušíme štěstí dál a zhruba po další půlhodině cesty objevujeme velmi jednoduchý kemp u jezera. Pojmenovala jsem ho kemp duchů, protože byl plný opuštěných karavanů i stanů, a působil tak zvláštní stísněnou a strašidelnou atmosférou. Kdyby v něm netrávil čas jeden starší pár, tak bychom tam asi nezůstali. Fahi rozdělává malý ohýnek, vaříme, hodujeme a poprvé taky zkoušíme chytat ryby, i když asi jen dvě minuty, protože zmiňovaný pár si sedá k jezeru a Fahi se bojí, že ho zatknou za pytláctví.

LŮZROVO DENNÍ SKÓRE:

Fotky: 51
Videa: 0