Ačkoliv se mi teda vůbec nechce, protože jsem po práci utahaná jako kotě, musím vytvořit příspěvek o dalším dni. Přiznávám, že jsem se zkoušela cukat a navrhovala, že bychom to naše pravidlo „nový den-nový článek“ mohli porušit, ale Martin mě uzemnil pohledem zabiják. A protože nechci přenechat autorství všech následujících příspěvků jen jemu, poslušně usedám ke kompůjtru a píšu. Tak tedy:
Po rozepnutí stanu (kdy je to občas napínavá detektivka, jaké je asi venku počasí) zjišťuju, že je obloha téměř bez mráčku a ve svých starých kostech cítím, že nás čeká krásný den. Místo své obvyklé čtvrthodiny válení tak vylézám téměř okamžitě a kochám se pohledem na jedno z nejkrásnějších míst, kde jsme kdy nocovali. Po tomto estetickém zážitku se odebírám uvařit něco dobrého k snědku, ovšem ouha, má to jednu chybu, nemůžu totiž najít vařič. Jelikož hlavním správcem a skladníkem všech našich věcí je Marťa, obracím se na něj, přičemž jeho počáteční automatické nevím (s všeříkajícím výrazem ve tváři „Nevím, kams ho zase zašantročila“) střídá náhlý výkřik divokého zvířete a mně tuhne krev v žilách, protože cítím, že je zle. A je opravdu zle, neboť vařič zůstal na parkovišti v Nugget Pointu, kde si milý Marťa vařil předešlý den těstoviny, zatímco já jsem naháněla s foťákem tučňáky. Jak se nemohl dočkat, až je taky uvidí, schoval vařič chytře pod auto a při odjezdu na něj jaksi pozapomněl.
Společně s naší náladou se zatahuje rovněž obloha (mé staré kosti se zase jednou spletly), rychle balíme stan a nasedáme do auta, abychom v něm zahájili mimořádnou schůzi nad vyvstanuvší kritickou situací. Možnosti jsou dvě – buď se vrátit do Nugget Pointu, což je ale cesta se značně nejistým výsledkem, protože takový vařič se jistě šikne i jiným cestovatelům než jsme my, nebo jet dál, přežít den dva na studených potravinách a v prvním větším městě koupit vařič nový (přičemž nezbývá než doufat, že se jeho cena nebude pohybovat v astronomických částkách). Jelikož mám v schůzi hlavní rozhodovací pravomoc já, vybírám možnost č. 2 a vyrážíme směr Purakanui Falls, neboť je tomu dávno, co jsme naposledy spatřili vodopády, a naše neklidná srdce touží po dalších. Marťa zas jednou nemluví, tak ho chlácholím starou dobrou útěchou, která vždycky spolehlivě akorát víc nakrkne, totiž že vařič není všecko, hlavně že jsme zdraví :-)
Mezitím se řádně rozprší, snad aby se nám líp chodilo. Vodopády nic moc (vzhledem k tomu, že jsem se v našem chytrém průvodci dočetla, že jsou nejfotografovanější), protože je málo vody. Při zpáteční cestě do kopce potkáváme početnou partu důchodců a protože jsme slušně vychovaní, pěkně je všecky zdravíme. Sotva se však vrátíme do auta, musíme svolat další mimořádnou poradu, neboť máme nebezpečně prázdnou nádrž s palivem a široko daleko se nachází jen vesnice o dvou domech. Martin znova nastolí myšlenku vrátit se zpátky do Nugget pointu, kde jsme včera míjeli benzínku s jedním stojanem, ale nakonec nás zachraňuje chytrý průvodce, v němž se dočítám, že by měla být čerpací stanice rovněž v nedalekém Papatowai. Benzinka tam skutečně je, a dokonce hned o dvou stojanech.
Pokračujeme směrem Cathedral caves, aneb velkolepým mořským jeskyním. Přístupová cesta se však, jak záhy zjišťujeme, otvírá až v pět hodin, neboť návštěvní hodiny jsou závislé na přílivu a odlivu. Protože náš moudrý pomocník líčí tyto jeskyně jako jedinečný zážitek, rozhodujeme se, že se na toto místo později vrátíme. Mezitím vyrážíme na další vodopády, a sice Nelsons Falls. Lije jak z konve, ale výstup v dešti se nám vyplácí, vodopády jsou to moc pěkné, možná nejhezčí, jaké jsme do té doby viděli. Cestou zpět opět míjíme zmíněnou čagan tour, přičemž se s každým slušně zdravíme.
Odsud míříme do Porpoise Bay, kde má být občas k vidění delfín hektorův, jeden z nejmenších druhů na světě. Nedělám si skoro pražádné naděje, že bychom je mohli spatřit, ale máme štěstí; jelikož nejsme líní jako většina ostatních turistů, narážíme po delší době chůze po pláži na celé hejno a sledujeme, jak řádí ve vlnách.
Další stanicí je hned vedlejší Curio Bay, kde se nachází zkamenělé fosilie či fosilní zkameněliny či jak to vlastně je, už z toho je poznat, jak na nás tato turisticky vcelku populární atrakce zapůsobila. Po pěti minutách chůze mezi šutry prohlašuju známou cimrmanovskou větu „Tak bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát…“ a pomalu se obracíme k cestě zpět. Místo fosilií spíš vyhlížím tučňáky, kteří tam však (na rozdíl od spousty turistů) bohužel nejsou.
Protože do otvíracích hodin jeskyně je pořád spousta času, vymýšlíme nouzový program a jedeme se podívat na nejjižnější bod NZ, tzv. Slope Point. Prší, je zima jak sviňa a fučí tak, že nás to málem odvane (viz fotodokumentace). Fahi zjišťuje, že čůrat proti větru se nevyplácí. Cestou zpět, světe div se, opět narážíme na vytrvalou čagan tour; tentokrát ale vyráží k cíli jen pár nejotrlejších kusů, takže šetříme hlasivky.
Kolem páté konečně dorazíme k opěvovaným jeskyním. Platíme pět dolarů na osobu a scházíme dolů k pláži, kde se nachází obrovská, mořem vyhloubená jeskyně. Podívaná je to jistě zajímavá, ale když to srovnám s následujícími jeskyněmi, které jsme si prohlídli, a které byly zadarmo a bez turistů, a především, když to srovnám s výletem na Kokořín, tak směle prohlašuju, že jsme si těch deset dolarů mohli s klidným svědomím nechat.
Konečným cílem putování tohoto dne je malá vesnička Mokotua, kde by měl být podle mapy velmi jednoduchý kemp. Kemp tam vskutku je, ale pro skauty, veřejnosti samozřejmě nepřístupný. Protože už je pozdě a nemáme moc na výběr, zapícháváme to před jeho vraty a poprvé spíme v naší Běluše. Trochu se bojím, aby nás nepřepadl zloděj či vrah, tak vedle mě bezpečnostní složka Fahi pro jistotu pokládá gumové kladivo na zatloukání kolíků od stanu a sám si bere nůž. Vybavena touto efektivní zbraní brzy usínám spravedlivým spánkem.
Lůzrovo denní skóre:
Fotky: 35
Videa: 1
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat