Cestování - 12. den

Scénář tohoto dne je stejný jako ty předchozí. Ráno vstáváme za společnosti muchniček, nakupujeme zásoby v Queenstownu na další dny (při naší spotřebě na 1,5 – 2 dny), vybíráme vrchol, který dobyjeme, a odpoledne jedeme zas o kus dál. Queenstown je velice malebným a rušným městem a zaslouží si hodnocení 4,75 šumných Vávrů z 5. Ve městě i jeho okolí si můžete vyzkoušet kdeco z extrémních sportů.

Ben Lomond dobýváme ztečí, teda alespoň prvních 10 minut. První část trasy vede přes les, kde se to hemží trasami pro bikery. Takže každou chvilku se nějaký vynořil mezi bukem a smrkem a zmizeli za dubem, přičemž i za tu chvilku jsem stačil postřehnout, jak jim jiskří oči radostí jako malým dětem na písku. Druhá část (vzdálenostně asi nejdelší) vede na Ben Lomond Saddle, kam jsme se dostali asi za necelé dvě hodiny. Chvilka odpočinku byla zpestřena krásnými výhledy na Qeenstown, jezero a okolní hory. Nad hlavami nám neustále proletují helikoptéry s buržoazními turisty, kteří chtějí vidět to co my, ale nechtějí hnout prdelí, a je slyšet motorové čluny na jezeře. Třetí část (vzdálenostně nejkratší, ale největší převýšení) byla nedobrá a Ben Lomond se nám pěkně smál pod fusama.

Jakmile to vypadalo, že cesta už vede přímo na vrchol, objevilo se náhle několik zákrut, které nás podle mých výpočtů museli vést třikrát okolo celého Ben Lomondu, ale já prý velice rychle ztrácím orientaci, tak to tak být nemuselo. A když už jsem teda ztečí ten vrchol dobyl, objevil se za ním další vrchol, který jsem taky dobyl ztečí. Za ním se však objevil další, pravděpodobně ten poslední a pravý, ale opět těžko říct, protože jsem to po první přestal počítat. To mě mezitím doběhla zpoza šutru vymóděná hubená slečna a ptala se mě, jak to nahoře vypadá. Řekl jsem, že bohužel nevím, že se tam teprv řítím, a odpočíval jsem dál, zatímco ona pádila dál. Naštěstí její přítel byl daleko pode mnou, tak jsem na tom zas tak hrozně nebyl. My jsme je totiž na oplátku předběhli už na začátku. To jsem ještě zapomněl dodat, že Anička už na vrcholu byla a možná i občas sebíhala zpátky dolů mě kontrolovat. Nevím, co ta moje holka bere, ale mám strach, že toho bere asi hodně. Při této příležitosti jsem rovněž Ben Lomond přejmenoval na horu Šulin, ale nic osobního v tom nebylo. Všichni 4 jsme se nahoře pěkně sešli a pak i sestupovali víceméně společně. (Pozn. Anina - na vrcholu jsem čekala asi 15 minut, s tím, že po deseti minutách se objevila zmíněná vymóděná slečna s obrovskými slunečními brýlemi přes půl obličeje. Docela jsme se tam těm našim chlapcům nasmály... Rozhovor vypadal asi takto: Ona: "Ahoj, to je tvůj přítel tam dole? Já: No, asi jo, je ještě daleko? Ona: Jo, celkem jo, jde s tím mojím a funí jak lokomotivy"... No jo, a pak že jsou muži fyzicky zdatnější stvoření.)

V Queenstownu jsme nakoupili ještě víno a odjeli přes Cromwell do kempu v Tarras. Po cestě jsme se zastavili v bungee jumping centru, kde prý skočí i ten, co by nikdy neskočil. Tady, ani jako nikde jinde, mě to však nijak nepřemluvilo a jen jsme čučeli, jak se ostatní vydávají do náruče možné smrti. V Tarras jsme našli pouze jeden dům a nějaké hydro-vepřo-stopařky, které na nás dělaly ksichty, že jsme ti největší dementi, když jsme si dovolili je nevzít (Pozn. Anina: Obávám se, že by se do Běluchy nenarvaly ani v případě, že bychom nebyli tolik naložení). Tak jsme se vydali do vedlejší Luggate, kde by měl být rovněž kemp. A byl, sice takový kemp/kriketové hřiště, ale byl levný a měli teplé sprchy (po třech dnech výšlapu se sprcha hodí). Panské sprchy byly v pohodě, ale Anička musela čekat v pořadníku na koupel, jelikož to tam u ní zabírali nějaké žabožroutské páry. Otevřeli jsme si vůbec první víno, přičemž jsem většinu vypil já, a nacpali se brambůrkami. To se pak dobře usínalo.

Lůzrovo denní skóre:

Fotky: 20
Video: 0